Nebyl by to DOX, aby vystavená díla nebyla alespoň trochu kontroverzní. A jak jinak se dají nazvat topinky přilepené na desku, jejichž struktura je vyškrábaná do podoby turboventilátoru bojového letounu? O patro výš zase návštěvník najde podivné miniatury domácích spotřebičů, které se skví v malých a barevně nasvícených vitrínkách. A ještě o kus výš pak prostor opanují podivné kusy nábytku, evokující válečnou tematiku. Ano, ocitli jsem se ve Velké věži galerie DOX na poměrně skromné retrospektivě Jana Jakuba Kotíka.
Jan Jakub Kotík je v našich
končinách víceméně neznámou postavou, proto nebude na škodu přiblížit krátce
jeho život. Narodil se v roce 1972 v New Yorku kurátorce umění
Charlottě Kotíkové a skladatelovi Petru Kotíkovi. Dva roky před Jakubovým
narozením se Kotíkovi přestěhovali do Ameriky a ihned zde navázali kontakty
s místní uměleckou scénou. Díky rodičům se tak Jakub již od mládí potkával
s takovými výraznými osobnostmi amerického umění, jakými byli například
Cindy Sherman nebo Robert Longo. Titul bakaláře svobodných umění získal Jakub
Kotík na škole Cooper Union for the Advancement of Science and
Art, kde studoval
v první polovině 90. let pod dohledem Hanse Haackeho. Haackeho vliv je
v DOXu zdůrazněn v jeho vystavené velkoformátové fotografii Setkání v pásmu smrti z roku
1990.
V Kotíkově díle můžeme spatřovat
podobnou ironickou symboliku, s jakou Haacke ve své fotografii upozorňuje
na stále trvající nerovnosti mezi Východním a Západním Berlínem. Kotík však
neustrnuje jen v sarkastické kritice, pro něj je stejně jako pestrost
materiálů či forem důležitý akcent na postavení jedince v dnešní
společnosti. To je patrné především v jeho několika dílech věnovaných
domácím spotřebičům. Z dálky poměrně neškodné napodobeniny vysavače nebo
žehličky, se zblízka mění v předměty vytvořené pomocí dílků modelů
válečných strojů, jejichž slepování bylo především v 90. letech velkým
hitem mezi chlapci. Kotík těmito díly poukazuje na problematický fakt, že řada
výrobců domácích spotřebičů zároveň produkuje i zbrojní techniku.
Válečná tematika se vůbec prolíná
celým Kotíkovým dílem, jež je charakteristické právě svou jednoznačnou a
přímočarou estetikou. V našich končinách jde o poměrně neznámou podobu
kritiky, jednotlivé celospolečenské problémy jsou násilně vtahovány do
symbolických paralel- jako je tomu například u instalace, vytvořené pomocí
bílých lišt. Podobné bílé lišty se využívají k zakrytí elektrických či
telefonních vedení v kancelářích, pro Kotíka představují metaforu
mocenských struktur, které jsou zdánlivě neviditelné, ale mají zásadní vliv na
život každého z nás.
Dílo je pochopitelné, všeříkající,
postrádá však jakoukoliv lyriku a neotevírá žádný prostor pro polemiku nebo
katarzi. Návštěvník si prohlédne instalaci, přečte si k ní text, ale vlastně se
jen jiným jazykem dozví to, co vlastně už dávno ví, ale dílo žádné řešení
nenabízí. A mělo by umění nabízet řešení? Nemusí hned předkládat hotové plány
na zlepšení situace, pouhé hledání příhodných metafor však nikam nevede. Jinak
nakonec zůstane i sama symbolika prázdná jako bílé lišty na zdi galerie. Pocit
banality se tak dostává do ostrého kontrastu se závažností předkládaných témat.
Ale není to provokující pocit, spíš se jedná o mírné rozpaky.
Kotíkovým dílům chybí jakýkoliv prvek
subverze, nabízí jen neúhledné paralely, které navíc atakují návštěvníka svou
nevkusností. Možná zde hraje zásadní roli historický předěl, některá díla jsou
však již ze začátku 21. století. Za určitou nepatřičností, kterou výstava
evokuje, snad stojí Kotíkovo vzdělání v Americe. Tam je možné hledat
odlišný konceptuální přístup, než na jaký je české publikum zvyklé. S jeho
díly bylo možné se potkat již na výstavě Začátek století, která proběhla letos
v létě v Masných krámech v Plzni a snažila se zpřehlednit současnou
domácí scénu. Jak moc je však Kotík pro naše prostředí významný, ale nechám na
samotném divákovi. V DOXu se na to může chodit ptát až do ledna příštího
roku.
Anna Remešová
Žádné komentáře:
Okomentovat