Roztočený buben pojmů

V Plzni je k vidění příjemně zpracované rozehrání myšlenky výstavy, která by mohla pomoci přehodnotit tradiční vnímání „ismů“ na počátku dvacátého století. Proč jen rozehrání? Protože se výstava RYTMY + POHYB + SVĚTLO snažila, možná až příliš vehementně, vtěsnat do galerie Mastné krámy co nejvíce dokladů ospravedlňujících svůj vlastní název, což dalo jednotlivým, často velice zajímavých exponátům (jsou zastoupeni umělci jako František Kupka, Otto Guttfreud, Zdeněk Pešánek, Antonín Procházka, Jaromír Funke a mnoho dalších), charakter dokumentace uměleckohistorických tezí. Avšak tezí, které na výstavě nezazněly, a tak každý ze sedmi oddílů výstavy jen naznačuje různé možnosti uchopení témat rytmu, pohybu a světla v českém umění první třetiny dvacátého století. Pokud bylo cílem „ukázat vzájemné souvislosti na první pohled možná vzdálených (uměleckých) projevů“, pak mám pocit, že v tom výstava příliš nepomohla, že nebyla sjednocením, ale naopak přehlídkou mnoha individuálních přístupů k chápání výše zmíněných témat.

Dalším důvodem, proč výstava jen naznačila možnost nového pohledu na dané téma, je neustálé lpění na podtitulku „Impulsy futurismu v českém umění“. Jakoby si tím kurátorka výstavy Alena Pomajzlová trochu kryla záda v případě, že by se pro diváka otevíralo až příliš nových možností pohledu na vystavovaná díla. Pak by nás však mohlo zklamat, že se s „futurismem“ na výstavě příliš nesetkáme. Otázkou také je, zda to pro české umění není jen velice abstraktní a pomalu se vyprazdňující pojem. Tento rozpor by možná vyřešil otazník za názvem výstavy, který by pak i významově zhodnotil jednotlivé transparenty teoreticky zaštiťující každý ze sedmi segmentů výstavy, které spíše odkazují k „nefuturismu“, či jinému pojetí s italským futurismem shodných témat v českém umění.

To, že východiskem pro většinu vystavených děl může být právě fascinace možnostmi fotografie a filmu, jejichž začátky jsou představeny v úvodní části výstavy a zastoupeny otáčivými bubny a ukázkami chronofotografií Étienna-Julese Mareyho, naznačuje možný koncept výstavy, který však není návštěvníkovi jednoznačně potvrzen.

A tak slabinou jinak zajímavé a podnětné výstavy byla až přílišná snaha po shromáždění nejrůznějších „artefaktů“ a následná nelehká interpretace z nich vytvořených sekcí. Přesto ale bych výstavu hodnotila jako přínosnou a obohacující pro jakéhokoliv návštěvníka, neboť vedle sebe představuje jak umělecká díla dnes již notoricky známá, tak díla méně presentovaná, a přispívá k možnostem jejich interpretace v nových kontextech. Příště bych si jen přála, aby se koncept výstavy neschovával za plachtami smířlivých pojmů,a to i za předpokladu, že by tak mohl být kontroverznější nebo snad něco opomenout.