Výstava Jana Švankmajera

„Imaginace je největší dar, který lidstvo dostalo. Imaginace polidštila člověka.“

Možnosti dialogu mezi filmem a volnou tvorbou, ghmp 26.10.2012-3.2.2013

       Jeho rukopis se vyhýbá estetizaci, obhajuje nekonečnou sílu imaginace, vymezuje se proti jakékoliv totalitě, nosným názorem je nezávislost umění. 

       Dvě patra domu U Kamenného zvonu jsou hravě zaplněna výběrem ze Švankmajerovy tvorby. Při procházení výstavou narazíme postupně na tyto položky: Fotografie dokumentující členství v surrealistické skupině, film Možnosti dialogu a obrazy od sedmdesátých do devadesátých let ovlivněné rudolfinským umělcem Arcimboldem, filmové plakáty, imaginární živočichové složení z různých přírodnin, scény a propriety z filmové tvorby (Konec stalinismu v Čechách, Faust), mistrovsky vybroušené literární dílo – Desatero, automatické kresby, opět scény a propriety z filmové tvorby (ornát z filmu Šílení a Ježíš na kříži s tisíci hřeby ze slavné scény), karty, kostýmy, ukázky z filmu Něco z Alenky; storyboardy z filmu Přežít svůj život a následně i samotná projekce filmu, snové objekty, opět plakáty, taktilní masturbační stroje z filmu Spiklenci slasti, loutky a objekty z Otesánka a konečně dvě projekce těchto celovečerních filmů.

      

       Měl jsem možnost vidět již jednu výstavu výtvarných projevů Švankmajera a jeho ženy Evy, a to na podzim roku 2010 ve španělské Segovii, která doprovázela filmový festival, na kterém byla uvedena řada jeho celovečerních filmů. Mám-li srovnat obě výstavy, vychází ta pražská jako vítězná, protože klade důraz na propojení mnoha akcentů Švankmajerovy tvorby v jednu výstavu - např. naproti projekci Spiklenců slasti pracuje masturbační stroj, který je výrazným prvkem filmu, nebo naproti geniální zkratce – Desateru – je promítán rozhovor se samotným tvůrcem (rozvíjející otázku možnosti svobodné tvorby v totalitní zemi, která, i když u nás mnohokrát omílaná, má ve Švankmajerově případě přesah do současnosti, jelikož autor každý stát, ať už totalitní nebo „demokratický“, považuje za organizované násilí). Právě propojení plakátů-filmů-rekvizit-kuriozit-grafických listů-textů-strojů-loutek-kreseb-fotek přináší pravý obraz toho, co Švankmajer ztělesňuje a co vyznává, totiž surrealismus a sílu imaginace. Tím se dostávám k instalaci, která je provedená precizně, nevtíravě v souvislostech a vyhrává právě svým pojetím propojení volné tvorby a filmu. Také prostředí galerie je místem myslím více než vhodným, protože tvorba Švankmajera je spojena s Prahou a jejím vnímáním jako „magického“ místa (v rozhovoru pro Českou televizi). Gotický dům a jeho interiér tak vytváří více než důstojnou kulisu perfektní výstavy.

       Výstava si neklade za cíl představit Jana Švankmajera tak, jak ho neznáme. Přináší esenci jeho díla v množství, které je stravitelné a dává velmi solidní povědomí o umělci takovému návštěvníkovi, který Jana Švankmajera neznal. Toho, kdo se již se Švankmajerem setkal, zná jeho rekvizity a filmy, zase může oslovit literárními vyjádřeními tvůrce, která se prolínají celou výstavou a gradují v již několikrát zmíněném Desateru. Na výstavě možná chybí jistý přesah - např. vyznání světových tvůrců, vliv na jiné umělce, dopad na společnost, možnost zalistovat v periodikách, kde byly uveřejněny kritiky na Švankmajerovy filmy, katalogy předchozích výstav. Toto je částečně zobrazeno v poslední místnosti výstavy (dopisy, knihy, katalogy), ovšem pod ochranným víkem, takže můžeme obdivovat pouze obálky jednotlivých titulů.

       Emotivně vzato výstava přináší naprosto geniální pohled Jana Švankmajera na svět, který vkládá do každého svého díla. Jedná se o velmi dobrou retrospektivu umělce, který se řadí k našim nejvýznamnějším žijícím tvůrcům.

(c) text: Petr Hošek; fotografie: Milan Juřica