Pod názvem Dynamika Světlo Pohyb se nám odkrývá vizuální pojednání o fascinaci moderní dobou a její vynálezy na počátku minulého století. Podtitul Impulsy futurismu vybízí k očekávání zařazení a hledání širších paralel s futurismem italským, a to nejen z formálního nebo tematického hlediska, ale i z pohledu politického a ekonomického. Manifest futurismu, napsány Marinettim v roce 1909, byl prvním gestem v dějinách umění, spojující umělecký čin a politickou angažovanost. Podobný příběh na této výstavě však budeme hledat obtížně - české prostředí bořivý a militantní podnět futurismu přijalo jen částečně. Je tak rozdělena do sedmi tematických okruhů, v rámci kterých se řeší otázky ryze výtvarných objevů nebo výskyt nových témat v umění, spojených s technickým rozvojem a přijímáním transformovaných interpretací futurismu, například Roberta Delaunaye.
Úvodem k výstavě je přehlídka optických přístrojů a hraček konce 19. století, vytvořených na základě zkoumání pohybu francouzským vynálezcem Étienne-Jules Mareyem. Tím se divákovi otevírá samotná vizuální podstata pohybu v reálném světě, prozkoumána vědeckým způsobem. Výstava pak pokračuje uměleckými objekty, reflektujícími pohyb a řeší otázky dynamiky klasickými uměleckými prostředky, jimiž jsou malba, socha a kresba. Lze tu nalézt i první videozáznamy, zachycující jízdu tramvají starou Prahou. Zajímavé je podobné prolínání "nových technologií" a nové výtvarné problematiky, kde kamerový záznam není jen prostředkem, ale je i součásti výtvarného průzkumu. Stejně tak jako v "průzkumném" dokumentu Otakara Vávry Světlo proniká tmou, nebo video-experimentů Karla Valtera a Ireny a Karla Dodalových.
Některé oddíly výstavy jsou věnované objektům, pracujícím spíš s klasickými pojmy vizuálního umění, o kterých se uvažovalo napříč dějinami, a které jen získaly specifické vyhranění v období futurismu: problematika barvy a světla v obraze nebo rytmus. Proto zde najdeme Kupkovy obrazy a Bílkovy vizuální studia rytmu, Procházkovy barevné rozbory nebo geometrické analýzy Bohumila Kubišty a mnoho dalších výtvarných úvah, pro mě přímo s futurismem, jakožto umělecko-politickým směrem nesouvisejících.
Výstava nemá kurátora - má autorku koncepce, kterou je Alena Pomajzlova, mimo jiné kurátorka vynikající výstavy Růženy Zátkové z minulého roku. Možná tím lze vysvětlit absenci osobního gesta a to také vede k poměrně konzervativnímu pojetí výstavy jako přehlídky umění moderny a odrazilo se převážně v instalaci děl. Jeví se spíš jako monotónní, zvlášť při ohledu na téma výstavy, pracující s pohybem a dynamikou. Přitom je téměř matoucí způsob členění prostoru papírovými pasy s doprovodným textem na obou stranách: je občas těžko rozeznatelné, ke kterému oddílu se konkrétně vztahuje a vůbec nekompenzuje informační zahlcení, které vzniká při tak velkém počtu vystavených děl. Zároveň je největším potěšením vidět tak rozsáhlý počet mistrovských děl české moderny - na výstavu bylo zapůjčeno kolem 120 objektů z 25 institucí. Ozvěnou se však točí v hlavě manifest futurismu hlásající: „muzeum je to hřbitov…“
Úvodem k výstavě je přehlídka optických přístrojů a hraček konce 19. století, vytvořených na základě zkoumání pohybu francouzským vynálezcem Étienne-Jules Mareyem. Tím se divákovi otevírá samotná vizuální podstata pohybu v reálném světě, prozkoumána vědeckým způsobem. Výstava pak pokračuje uměleckými objekty, reflektujícími pohyb a řeší otázky dynamiky klasickými uměleckými prostředky, jimiž jsou malba, socha a kresba. Lze tu nalézt i první videozáznamy, zachycující jízdu tramvají starou Prahou. Zajímavé je podobné prolínání "nových technologií" a nové výtvarné problematiky, kde kamerový záznam není jen prostředkem, ale je i součásti výtvarného průzkumu. Stejně tak jako v "průzkumném" dokumentu Otakara Vávry Světlo proniká tmou, nebo video-experimentů Karla Valtera a Ireny a Karla Dodalových.
Některé oddíly výstavy jsou věnované objektům, pracujícím spíš s klasickými pojmy vizuálního umění, o kterých se uvažovalo napříč dějinami, a které jen získaly specifické vyhranění v období futurismu: problematika barvy a světla v obraze nebo rytmus. Proto zde najdeme Kupkovy obrazy a Bílkovy vizuální studia rytmu, Procházkovy barevné rozbory nebo geometrické analýzy Bohumila Kubišty a mnoho dalších výtvarných úvah, pro mě přímo s futurismem, jakožto umělecko-politickým směrem nesouvisejících.
Výstava nemá kurátora - má autorku koncepce, kterou je Alena Pomajzlova, mimo jiné kurátorka vynikající výstavy Růženy Zátkové z minulého roku. Možná tím lze vysvětlit absenci osobního gesta a to také vede k poměrně konzervativnímu pojetí výstavy jako přehlídky umění moderny a odrazilo se převážně v instalaci děl. Jeví se spíš jako monotónní, zvlášť při ohledu na téma výstavy, pracující s pohybem a dynamikou. Přitom je téměř matoucí způsob členění prostoru papírovými pasy s doprovodným textem na obou stranách: je občas těžko rozeznatelné, ke kterému oddílu se konkrétně vztahuje a vůbec nekompenzuje informační zahlcení, které vzniká při tak velkém počtu vystavených děl. Zároveň je největším potěšením vidět tak rozsáhlý počet mistrovských děl české moderny - na výstavu bylo zapůjčeno kolem 120 objektů z 25 institucí. Ozvěnou se však točí v hlavě manifest futurismu hlásající: „muzeum je to hřbitov…“
Žádné komentáře:
Okomentovat