Wunderkammer

Výstava Jana Švankmajera opět dokazuje, jak vstřícně je v Čechách přijímán surrealismu. Více než hojně navštěvovaná expozice v Domě U Kamenného zvonu je obrázkem toho, kam došlo české pojetí tohoto specifického myšlenkového proudu. Nejde však o úplnou Švankmajerovu retrospektivu. K úplnosti chybí větší vhled do jeho literární tvorby, což je velká škoda, protože jeho filmy nelze chápat jen a pouze samy o sobě (či v kontextu fyzické tvorby), ale je také velmi důležité znát celý myšlenkový kontext, ve kterém se Jan Švankmajer pohybuje. Proto vítám zařazení společných fotografií České surrealistické společnosti, byť bych ocenil větší vhled obsažnější popiskou.

Takto se expozice zužuje do podoby jisté kunstkammer v prvním patře a dokumentaci filmové tvorby v patře druhém. V neposlední řadě je dobré zmínit, že jsou vystaveny pouze předměty, které za vhodné k vystavení uznal sám Jan Švankmajer a většina jeho tvorby zůstává tedy skryta za závojem tajemna. Toto vědomí dráždí představivost tím způsobem, že se velká část výstavy neodehrává v samotném galerijním prostoru, ale především v hlavách znalých návštěvníků. Považuji to za velký klad, neboť z čistě racionálního hlediska by byla tvorba Jana Švankmajera obsesivním kutilstvím. Takto se přesouvá do roviny obsesivního zhmotňování vlastních představ, kterými se obklopuje ve svém soukromém prostoru, do kterého nechává nahlédnout pouze klíčovou dírkou, a to jen tehdy, když sám dovolí. Mystika, pro surrealismus tak potřebná, aby se nestal patetickým a směšným, zůstává zachována a výsledkem je výborná výstava, kterou si užije snad každý. Byť značně po svém.

Výstava Jana Švankmajera je také poměrně ojedinělým vhledem do fungování surrealistické skupiny, která je i přes svou neskutečnou činorodost téměř neviditelnou a nepostřehnutelnou. Je to škoda, protože právě české pojetí surrealismu je značně specifické a slouží také jako pozadí mnohým jiným umělcům, byť se od tohoto myšlenkové směru distancují.  Jednodušší uchopitelnost surrealistické tvorby zajišťuje jeho nenucenost a lehkost. Vždyť co může být pro člověka svůdnější než tvrzení, že i on sám kdykoliv tvoří, své představy stačí jen zhmotnit, přihlásit se pod značku surrealismu a vesele svou tvorbu prezentovat (či ji ponechat privátní, ale mluvit o ní). S dostatečným množstvím vytvořených předmětů lze stvořit vlastní autentickou estetiku, která zdánlivě na nic neodkazuje, je osobitá, intimní a poetická natolik, aby pak dokázala přilákat další lidi tvořící v jejím duchu. Představa každého činu jako tvorby umění je velmi svůdná avšak jen málokomu se podaří svou estetikou oslovit takový počet lidí, jako Janu Švankmajerovi. Domácí kutilství a samorosty jsou zřejmě nedílnou součástí české mentality.

I výstava ukazuje, že to, co dělá Švankmajera populárním, jsou především jeho filmy a ostatní fyzická tvorba je pak spíše kulisou, pandánem či reziduem natáčecího procesu. Byla by proto velká škoda pochopit výstavu jako směrodatný soud o umělecké hodnotě v díle Jana Švankmajera, ale spíše by bylo vhodnější ji chápat jako příspěvek do diskuse, kde se také nachází těžiště výstavy. U tak široce rozkročené osobnosti to nebude jistě jednoduché, ale v tomto hledání cítím příslib nových expozic díla Jana Švankmajera, snad i z jiných úhlů, než je ten filmový.