Kotík. Koncept? Kontext!

Ve třech patrech věže Doxu probíhá výstava Jana Jakuba Kotíka (1972-2007) nazvaná „Podoby vzdoru“. Jedná se o čisté a střízlivé představení umělcových děl, která jsou v českému publiku známá a po právu oceňovaná. Návštěvník má navíc možnost díky přístupně napsaným doprovodným textům uchopit Kotíkovu tvorbu v širším kontextu

a větší hloubce, což by mělo být v současné době podmínkou nejen při vystavování podobných umělců, jejichž dílo je zajímavé právě svou prostupností a mnohovrstevnatostí.

Kotíkova tvorba se přímo dotýká každého z nás, když jako materiál svých „reliéfů“ používá ty nejběžnější věci, jako jsou tousty, lišty nebo čalounění a je zároveň plná odkazů k moderní technické civilizaci, což vede člověka k zamyšlení se nad tím, na kolik je sám součástí globalizovaného světa a kapitalistického systému už jen ve chvíli, kdy posnídá toast and coffee. Stejně tak se v nevinně vyhlížejících modelech běžných domácích spotřebičů a v přerostlém sofa skrývá otázka, kterou si málokdo z nás chce vůbec položit, a sice čím vším se dnešní „vyspělá“ civilizace bude muset vyplatit za luxus, který si může dopřát téměř každý.

Že je Kotíkovo umění formou vzdoru, by bylo vzhledem k preciznímu a často jemnému provedení na první pohled možná těžké uhodnout. To, že po jeho přečtení

k takovému vzdoru může vybízet, se mi ale zdá jasné.

Těžko však lze umělcovu tvorbu nazývat pouze jako „konceptuální, ostatně stejně jako nelze zaškatulkovat tvorbu jeho učitele Hanse Haackeho, který je na výstavě připomenut jednou fotografií, jejíž volba, přestože promyšlená a symbolická mi nepřišla úplně vhodná. Možná by bylo pro návštěvníka přínosnější vystavit dokumentaci několika Haackeho „objektů“, což by poukazovalo k podobně na hravým a intelektuálně podchyceným východiskům jeho studenta.

Na druhou stranu může fotografie s názvem „Setkání v pásmu smrti“, zobrazující dva králíky v pásmu Berlínské zdi, odkazovat nejen k mnohovýznamovosti tvorby obou těchto umělců, ale vztahovat se i ke zdánlivé rozpolcenosti civilizace na konzumenty a ty, kteří jsou „konzumování“. Což však může být, jak ukazuje dílo Jana Kotíka, vztah nanejvýš dialektický, kdy se právě oba tyto póly začínají v nás samotných nevyhnutelně střetávat.