O
osobnost umělce Júlia Kollera je nyní na poli slovenského
výtvarného umění zájem. Jeho velká retrospektiva v roce 2010
vzbudila v uměleckých kruzích, a i těch západních, velký
ohlas. Souvisí to mimo jiné s módním objevováním „východních“
avantgardistů či umělců-podivínů tvořících skrytě nebo na
okraji společnosti během komunistického režimu. Mezi ně určitě
Július Koller stejně jako český Miroslav Tichý patří.
Tento
konceptuální umělec vynikal svým radikálním postojem již v 60.
letech, kdy se vymezoval vůči tehdejším happeningům z okruhu
skupiny Happsoc svými „Anti-happeningy“, ve kterých v duchu
dada definoval objektivitu na základě ryze osobní zkušenosti.
Celý život se věnoval tématům nového chápání městského
sociálního prostoru, vztahu člověka a společnosti a skrze
zpochybňovací akt vidění a rozpoznávání reálných věcí a
vztahů. Po jeho smrti v roce 2007 po něm zůstal v pozůstalosti
archiv, který věnovala jeho žena Kveta Fulierová Slovenské
národní galerii.
Je to
neuvěřitelné množství materiálu (asi dvě stě balíků) –
různých výstřižků z domácích i zahraničních periodik,
knih, fotografií, vlastních poznámek. Nyní jsou tyto stohy ve
vlastnictví Slovenské národní galerie, Společnosti Júlia
Kollera a První slovenské investiční společnosti s tím, že
část z nich byla zapůjčena na výstavu galerii Tranzit Display,
která se věnuje hlavně otázce interpretace a prezentaci tohoto
archivu.
Jedná
se zde o umělecké dílo či jen jakýsi autorův „deník
událostí“? Prezentovat archiv jako celek, či ho vystavit po
fragmentech a tak ho také interpretovat? Sám Koller nikdy
neuvažoval o představení této své práce veřejnosti. Za
jeho života neproběhla žádná výstava a nepřikládal jí ani
uměleckou hodnotu. Každý den skoupil všechny možné tiskoviny,
které byly v obchodech k dostání, a pomocí koláží a
vystřihování nebo jen nalepení na podložku z nich tvořil
záznamy specializující se na fenomény U. F. O., kosmonautiky,
hledání Atlantidy. Jeho byt byl stohy archivu doslova zavalen.
V tomto obsesivní hromadění bez logického charakteru
(alespoň pro přihlížející) se dá najít analogie k umění
art-brut. Jelikož se ale díváme na Júlia Kollera v kontextu jeho
celoživotní tvorby, přirovnává se tento archiv k podobným
aktivitám Andyho Warhola či Gerharda Richtera. Pokud budeme chápat
tento archiv jako umělecké dílo (což je vždy relativní), musíme
ho uchopit v jeho celku. Jedná se zde o subjektivní výběr umělce
s tím, že nejde jen o pouhopohé hromadění materiálu, ale o
interpretaci vybraných věcí, které principem juxtapozic posouvá
do jiného kontextu. Je to opět zpochybnění reality, hlavní
téma Kollerovy tvorby.
Kurátor výstavy
Tomáš Pospizsyl vyřešil instalaci výstavy docela vydařeným
konceptuálním způsobem. Jedná se zde o dva prostory, badatelnu s
publikacemi pro studium a možnost srovnávání současných
publikacích s výstřižky normalizačního dobového tisku, ve
které se „buduje archiv“ dotazníků s odpověďmi návštěvníků.
A druhou místnost – reálný archiv s krabicemi a kustodem,
který „nábožně“, nebo také s potutelným úsměvem, sundavá
v bílém plášti a rukavičkách krabice z polic. Vyndavá pak
na sametovou podložku obsah krabic obsahujících i původní
obaly a zmuchlané papíry, ve kterých se svazky nacházejí.
Co když jsou také součástí uměleckého díla? Je to vlastně
performance, která dodává archivu důležitosti, jediný
emocionální zážitek, který si může návštěvník z výstavy
odnést. A to je pro mě další otázka. Tato výstava vzbudila plno
různých diskuzí o instalaci a interpretaci díla v teoretických
kruzích. Co ale obohacujícího přinesla běžnému návštěvníkovi?
Doufám, že nejen obraz kustoda v rukavičkách.
Žádné komentáře:
Okomentovat