Od 18.10.2012 do 13.1.2013 probíhá ve Výstavní síni Masné krámy
Západočeské galerie v Plzni výstava nazvaná RYTMY + POHYB + SVĚTLO.
Impulsy futurismu v českém umění.
Hlavními autory tohoto velkorysého projektu jsou v první řadě Alena Pomajzlová a kurátorka Petra Kočová.
Koncept výstavy se zabývá přímými a zprostředkovanými vlivy futurismu na českou
oblast a to hlavně co se týče myšlenky pohybu a dalších jemu příbuzným prvkům,
jako jsou rytmus a světlo. Na nich se snaží výstava postavit logickou základnu,
a podle toho jak se promítali do formální stránky díla je výstava rozdělena na
jednotlivé kategorie. Nutno podotknout, že je zde manipulováno díly té nejvyšší kvality z období od
počátku 10. do konce 20. let., což samo o sobě dává projektu dojem vysoké laťky.
Myšlenka násilného pohybu byla již od samého svého počátku v roce
1909 pro futuristické hnutí nosnou platformou, jež napomáhala této
modernistické ideologii směřovat k progresivní, stále se zrychlující
budoucnosti a zanechávat za sebou strnulou, zkostnatělou minulost 19. stol. stagnující
na vyčpělých stínech antické tradice. Autorka se podle vlastních slov snaží
zdůraznit hlavně linie, které byly až do
dnešních dob překryty charakterističtějšími rysy hnutí, jako jsou např.
myšlenka intuitivního poznání, jež se snaží obsáhnou vnitřní život věcí, nebo
abstraktní ztvárnění rytmů a duševních stavů.
Celý koncept se jeví poněkud
problematicky, jelikož téma šíření se
futuristických vlivů je samo o sobě dosti komplikované a výstava tvoří jen jakousi špičku ledovce, na kterou
zmatený divák, ať již zasvěcený do problematiky či nikoliv, najíždí svou
rozviklanou loďkou a je nucen se potopit v oceánu nepochopení. Celá
výstava opomíjí jakési logické přemostění mezi ústřední myšlenkou a jejím
vyústěním do jednotlivých kategorií výstavy a zároveň i celý příběh
putování “futuristického pohybu“ po
světě zůstává více než latentní. Tento informační kráter vzbuzuje pocit
roztříštěnosti i tam, kde by byl možný elegantnější spoj pomocí historických
faktů nebo vysvětlením formálního vzhledu děl. Celá tato problematika je možná
více rozvedena v onom očekávaném tří set stránkovém katalogu, ale dokud
tato spásonosná publikace nespatří světlo světa, dovolila bych si, alespoň
prozatím, tonoucímu divákovi nabídnou záchranný kruh v podobě své vlastní
interpretace tohoto futuristického příběhu.
Vše začalo 20. Února roku 1909, kdy básník Filippo Thomaso Marinetti
vydává v Itálii svůj manifest „Le Futurisme“ a zakládá tím hnutí futurismu,
které aktivně ovlivňuje směr celosvětového umění dalších třiceti let. Začal se rozvíjet avantgardní
směr, oslavující novou civilizaci a její
technologické výdobytky, které staví na místo jakýchkoliv tradičních hodnot,
stejně jako zálibu v násilí, boji a válce, považovanou za jedinou hygienu světa (alespoň do doby,
než jsou s ní jeho členové opravdu konfrontováni). Marinetti šíří své myšlenky
pomocí vystoupení, kde se snaží vyprovokovat diváky k nekontrolovatelné,
až násilné odezvě prostřednictvím kontroverzních debat a příspěvků, které jsou
později zmiňovány v dobovém tisku. Díky těmto akcím získává i
nejdůležitější členy předválečného seskupení Umberta Boccioniho, Carla Cará a
Lugiho Russola.
Vyjádřit malířsky zásady futurismu je pro mladé umělce z počátku nelehký úkol, a
proto přejímají formální prvky jiných modernístických směrů impresionismu a
pointilismu. Tyto směry využívaly hru světla k deformaci tvaru, umocněnou
gestickou malbou a kinetickým efektem, jenž samy o sobě umožňují
vytvořit dojem drobného pohybu a chvění. Gestická malba zaznamenává průběh času
pomocí různé podoby jednotlivých tahů, u kterých je evidentní, že trvaly po nějakou
dobu a navíc se mohou překrývat a vytvářet tak časovou posloupnost samotného
aktu tvorby. Kinetický efekt funguje na
principu nedokonalé komplementarity barev. Lidskému mozku se tato barevná
poloha zdá být nepříjemná a snaží se do
obrazu promítnou barvu opravdu komplementární, čímž vzniká iluzivní barevné
zrnění a s ním i pocit pohybu. Tyto tendence jsou nejvíce patrné na
počátku futuristické tvorby, ale bezpečně je můžeme sledovat po celou dobu
působení futurismu ( Umberto Boccioni – Vstávající město / Giacomo Balla – děvčátko
běžící přes balkon atd.) a promítají i do českého umění (Vincenc Beneš/
František Kupka atd.).
Další formální prvky převzal futurismus např. od kubismu s orfismu.
Silným inspirativním zdrojem byl Robert Delunay, který v té době pracoval
s barevnými kotouči. Byly to efekty, které způsobovaly dojem kmitání,
míhání a rotace. Zvláště ho zajímaly kruhy,
nebo jejich segmenty, ve kterých hrál opět
důležitou roli kontrast barev a u nás se tento přístup promítá např. do
díla Františka Kupky.
Autorka v jedné z kategorií také zmiňuje Antonína
Procházku a jeho využití stupnic a
barevných tvarů pro znázornění časového rozměru malby. Tato metoda může navazovat
např. na dílo Gerarda Dottoriho, který maloval pohled na zemi z perspektivy
letícího letadla a barevné stupnice využíval pro vyjádření rychlosti a napětí
(Zázrak světla za letu).
I když futuristé těmto
modernistickým směrům viditelně měli být za co vděční, nezabránilo jim to se v roce
1912 prohlásit za vůdčí avantgardní hnutí a ostatní označit za zatížené
tradičními postupy. Svět se rozštěpil na příznivce a odpůrce, každopádně
futurismus se velmi progresivně šířil dál a ovlivňoval umělce v mnoha zemích.
Tyto nově vzniklé odnože byly často modifikovány
domácími umělci a futurismu nebýval přijat v celém svém rozsahu.
Marinetti se svými vystoupeními takto navštívil mnoho Evropských zemí,
ale např. i Rusko, kde v té době Larinov a Gončarová zrovna zakládali ryonismus,
přičemž vycházeli i z futurismu, stejně jako mnoho jiných ruských umělců.
Je to tedy zřejmě tento proud, který se ve 20. letech dostává zpět do Čech a (včetně
přímého vlivu Marinettiho návštěvy a dalších) prostřednictvím konstruktivismu
ovlivňuje Zdeńka Pešánka, který podle autorky výstavu uzavírá.
V expozici je kladen celkem velký důraz na film, jako na médium
bezprostředně zprostředkovávající pohyb, avšak i přes to občas působí
nekontextuálně. Např. film zachycující starou Prahu je zajímavý, ale kromě
samotného pohybu s výstavou na první pohled nijak nesouvisí. Na druhou stranu
za pozornost určitě stojí snímek
nazvaný Světlo proniká tmou, který unikátně
zachycuje Pešánkovu dnes již zaniklou plastiku, dříve umístěnou na Edisonově
transformační stanici v Praze.
Výstava by se dala zhodnotit jako pokus o rozvedení jiného úhlu pohledu na zavedenou
myšlenkovou konstrukci, ale potom vznikají otázky, do jaké míry mapuje vlivy futurismu zprostředkované přímo,
či nepřímo jinými směry a do jaké míry jsou to spíše vlivy jiných směrů
syntetizované futurismem. Z výše uvedených důvodů působí expozice rozpačitým a roztříštěným dojmem, ale na druhou stranu je potřeba ocenit jak kvalitu uměleckých děl, tak právě tendenci vidět věci jinak.
Žádné komentáře:
Okomentovat