Hra s asociacemi podle Švankmajerových pravidel

"Animátor je šamanem," glosuje svou tvorbu Jan Švankmajer v rozhovoru pro listopadový Art+Antiques. A návštěva jeho výstavy v Domě U Kamenného zvonu může jeho slova jen potvrdit.

Svět Jana Švankmajera, jak jej výstava v plné šíři podává, je primárně založen na imaginaci. Mezi jeho díly se dá lehko a rychle ztratit. O to víc, když jsou k sobě tak natěsno naskládána, jako je tomu v galerii U Zvonu. Uplynou minuty, hodiny, a vy stále stojíte v jednom ze dvou pater expozice, prohlížíte si zaujatě absurdní kolážovité plastiky nebo vzpomínáte při projekci starších Švankmajerových filmů. Na povrch vyplouvají tajné sny a myšlenky, vnější svět je příliš vzdálen na to, aby mohl být reálný. A nemůžete se zbavit pocitu, že jste vstoupili přímo do autorovy hlavy.

Surrealismus se ve Švankmajerově díle začal naplno projevovat na začátku 70. let, kdy se potkal s teoretikem Vratislavem Effenbergrem a stal se členem Surrealistické skupiny. Jan Švankmajer navazuje na své grafiky z 60. let, kdy vytvářel vlastní vizi přírodovědného světa, a sestavuje celé figury „neencyklopedických“ zvířat. Jedná se o volnou hru s asociacemi a s fantazií diváka. Máte pocit, jako kdyby někdo rozházel a roztrhal všechny možné exempláře v Národním muzeu, a pak se je nějaký nešikovný floutek, který nedával pozor na hodinách biologie, snažil dát dohromady.

Pro pochopení Švankmajerova díla je třeba opustit všechny racionální soudy, které povětšinou návštěvu galerie současného nebo nedávného umění doprovázejí. Svět, ve kterém se ocitáte, vyžaduje naprostou otevřenost vnímání. Jen díky tomu můžete na sebe nechat působit nesmyslné a imaginární obrazy, jež jakoukoliv vaši rozumovou úvahu popírají. Za zdánlivě groteskními formami se skrývá prostor, v němž nehrají roli žádná pravidla. A pokud byste přesto nějaký řád hledali, pak jen ten, který udával rytmus hrám v dětství. Vypadá to skoro, že může jít o výstavu vřele přijímanou dětským publikem. Než se však vydáte do Zvonu s celou rodinou, vězte, že jde o fantazii staršího pána v letech. A Švankmajerovo podvědomí rozhodně neukrývá jen fascinaci světem zvířat.

Za jeden ze zásadních bodů Švankmajerovy tvorby lze považovat zájem o jeden z nejdůležitějších lidských smyslů- o hmat, který je podle Švankmajera ve výtvarném umění neprávem opomíjen. Kromě několika artefaktů, které přímo slouží k rozdráždění či potěšení hmatu (tzv. Principy slasti), je pro umělce příznačná práce s hlínou, jež nejlépe zachytí gesto sochařovo. Připomeňme alespoň krátké filmy jako Tma, světlo, tma (1989) nebo Možnosti dialogu (1982). Paradoxně i díla, která jsou provokativně nadepsaná slovy „Dotýkejte se“, zůstanou však jen ve vizuální rovině. Ačkoliv přímo vyzývají k dotyku, kustodky v galerii diváka velmi rychle zpraví o tom, že dotýkání není dovoleno. A hmat zase přijde zkrátka.

Podoba výstavy vybízí ke srovnání s rudolfínskými sbírkami kuriozit, tzv. kunstkomorami. Jednalo se o velmi módní záležitost v době manýrismu, o záměr shromáždit na jednom místě vlastní malé universum a postihnout tak veškeré vědění oné doby. Švankmajer vytváří vlastní sbírku na zámečku v Horním Staňkově, který se stal tajemným zrcadlem umělcova světa. Na malou chvíli se můžete stát jeho součástí, a to opakovaně až do 3. února 2013, kdy výstava v Domě U Kamenného zvonu končí.


Anna Remešová