Retrospektiva
Jana Švankmajera Možnosti dialogu v Domě U Kamenného zvonu
nás uvádí do strhujícího světa umělce, který je věrný
renesančně-univerzálnímu vyjádření. Celá výstava je
koncipována po vzoru rudolfínské kunstkamery, což je jedno z jeho
hlavních inspiračních zdrojů. Společně s díly Švankmajerovy
ženy Evy je zde ukázána jeho tvorba v celé šíři, od filmů
se společně v nich užitými rekvizitami přes taktilní básně
až k podivuhodnému obludáriu.
Toto
antiestetické „poklesklé“ umění kunstkamer je Švankmajerovi
blízké. Blíží se magickému působení tvorby přírodních
národů, mediumiků či bláznů. Někdo by se mohl ptát, proč se
takováto výstava koná v galerii specializující se na výtvarné
umění? Můžeme v ní ale najít určitou návaznost na zde
proběhlé výstavy art brut.
Celá
Švankmajerova tvorba vychází ze surrealistické tradice, umocněné
setkáním s Vratislavem Effenbergerem a členstvím v Surrealistické
skupině v 70. letech, ve které se společně věnovali tématům
snu, imaginace, erotismu. Jeho surreálná estetika je vidět ale již
v jeho prvních filmech, například v Pikniku s Weismannem.
Čerpá často z Freudovy psychoanalýzy, kterou vtipně propojuje s
historií, když se ptá, jestli sběratelská vášeň Rudolfa II.
také vycházela ze sublimace vzpomínek na dětskou masturbaci.
Z historických zdrojů u něj najdeme témata související se smrtí
– tance mrtvých či loutku kostlivce Pocta Dürerovi, svou
hrozivostí podobná mexickým smrtkám Svaté smrti.
Estetika
jako taková ale není pro Švankmajera důležitá. Ve filmech nemá
jednotný výtvarný rukopis. Rozpoznatelný je díky celkovému
rukopisu danému specifickou prací se střihem, zvuky, hudbou Zdeňka
Lišky. Jeho hlavním a celoživotním tématem je metamorfóza –
oživování reality. Té se věnuje v tvorbě obludných živočichů
nebo vymýšlení nových rostlinných a živočišných druhů.
Proto také nikdy nedělal kreslený film, protože ten působí na
diváka jako smyšlený, jen jako ilustrace ke knize. Z toho důvodu
pracuje vždy s reálným prostředím, s herci, a pomocí různých
situací či symbolů znejisťuje divákovi jeho zažitý svět.
Člověk nikdy neví, jestli by se to náhodou nemohlo stát i jemu.
Animace je pro něj druhem magického rituálu, který nám rozkrývá
svět.
Na
výstavě jsou prezentovány jen novější, pravděpodobně divácky
úspěšnější filmy. Přitom Švankmajerovy filmy ze šedesátých
let patří k nejlepším té doby. Z jeho experimentálních
novátorských postupů ve filmu Týden v tichém domě, kde
použil stereoskopický efekt, či v poetické Bachově Fantasii
G-moll inspirované Boudníkovými zdmi, vycházeli mnozí
režiséři. Krátký film Zahrada z
roku 1968 podle
povídky Ivana Krause symbolicky
zobrazuje absurdní život v totalitě a nechutné mocenské
praktiky. Svým vyprávěním jakoby naprosto běžné situace, která
má ale strašné konotace, je velmi podobný filmu O slavnosti
a hostech Jana Němce. Toto téma
svobody je, myslím, hlavní bod jeho tvorby.
On
sám říká, že nesnáší to, čemu se ve filmu říká slangově
„člověčina“ – umění, při kterém se veřejnost vychovává.
Oproti tomu se Švankmajer snaží člověka osvobozovat od
civilizačních návyků. Přesto bych mu chtěla oponovat, protože
jeho tvorba i jeho celoživotní postoj určitý morální apel
obsahuje. Jako je to obsaženo v jeho „přikázání z desatera“:
„Nikdy nedej svou tvorbu do služeb čehokoliv jiného, než
je svoboda.“, kterého se celý život drží. Třeba i tím, že
odmítl státní vyznamenání z rukou Václava Klause. Stejně tak
se nebojí srovnávat současné umělce pracující pro reklamu
s kolaborací padesátých let. Z jeho poselství bychom si měli
vzít příklad.
Žádné komentáře:
Okomentovat