Jan Švankmajer

Totalitní pohádky u Kamenného Zvonu

To, že Jan Švankmajer patří mezi nejvýznamnější tvůrce českého animovaného filmu druhé poloviny dvacátých let, je dnes nezpochybnitelný fakt. Obliba jeho filmů doma

i v zahraničí pramení mimo jiné z široké přístupnosti filmů, které jsou schopné zprostředkovat požitkářský zážitek nejširšímu publiku. Bylo by zbytečné se zde rozepisovat o Švankmajerových postupech, inspiracích a vlivech, neboť tomu je věnován nejen obsáhlý katalog, který u příležitosti výstavy vychází, ale i množství již dříve publikovaných knih a katalogů nebo článků a rozhovorů s umělcem.

Já se zde jen krátce vyjádřím k samotné výstavě, pojaté jako retrospektivní, která představuje Švankmajera (lépe řečeno Švankmajerovy, i když k otázce vlivu Evy Švankmajerové na celkovou podobu tvorby se toho mnoho nedozvíme) jako inventora nových ireálních světů. Tomu dobře odpovídá i zvláštně členitý prostor původně gotického domu, kde se setkání s fantazijní bestií nebo čertem nejeví jako tolik nepravděpodobné.

Nejsem schopná se příliš zamýšlet nad místem Švankmajerovy volné tvorby ve výtvarném umění, a to proto, že mám pocit, že je jednoduše neoddělitelná od jeho tvorby filmové. V dobovém kontextu umění sedmdesátých a osmdesátých let by mi jeho archimboldovské či „fantazijní“ výtvory přišly neprogresivní ve srovnání s tvorbou jeho současníků. Teprve až ve filmech se tento pohádkový svět (se vší hrůzností, která je pohádkám vlastní) střetává s politickou tíhou normalizační doby a podtrhuje tak absurditu lidského jednání, která je stále přítomná i mimo totalitní režim v malých totalitách, která si sami často nevědomě vytváříme.

Tvoření je pro Švankmajera základním principem jeho světa. Vztahovat jeho dílo přímo k Freudovi či surrealismu mi přijde nespravedlivé pro všechny zúčastněné, neboť hlavní inspirací umělce je život, se vším erotismem, opulentností a tajemností, která je mu vlastní.

Výstava jako taková snad přináší internější vhled do světa umělce a do postupů jeho tvorby. Divák se může potěšit pohledem na množství rekvizit známých z filmů,

a předmětů, které, ve smyslu kabinetů kuriozit, balancují mezi kategorií artificiálií

a naturálií. České kutily možná zamrzí, že se na popiskách nedozví nic o tom, z čeho jsou předměty vytvořeny a (nejen) děti zas zklame, že si na haptické předměty nemohou sáhnout.

Ale až se na Staromáku rozsvítí stromeček, nebude lepšího místa, kam s celou rodinou vyrazit na výstavu. Škoda jen, že si návštěvník neodnese se zakoupenou vstupenkou ještě nějaký obrázek ze Švankmajerova „obludária“ na památku.