Špičková česká moderna v násilných souvislostech

Rytmy, pohyb, světlo – impulsy futurismu v českém umění, Západočeská galerie v Plzni

      Výstava s podtitulem impulsy futurismu v českém umění, pořádaná v Západočeské galerii v Plzni v prostoru bývalých masných krámů, si klade za cíl ukázat vzájemné souvislosti na první pohled možná vzdálených projevů několika desítek umělců první třetiny 2O. Století. Samotný název i podtitul výstavy se mi jeví poněkud zavádějící, jelikož rytmus, pohyb a světlo jsou elementy, které jsou více či méně obsaženy v každém uměleckém díle. Navíc futurismus jako impuls pro umění první třetiny 20. Století u nás se mi jeví dosti násilný. Z tohoto pohledu mi tedy idea výstavy přijde od začátku chybná.

      Entrée nás vpouští do bazilikálního prostoru o třech lodích, z nichž centrální část je filmová (prapočátky filmu, promítání snímku Světlo proniká tmou od Otokara Vávry), levá loď uvádí poněkud experimentálnější část výstavy a pravá loď pak pluje na secesní vlně (Beneš Knupfer, jízda pražské tramvaje na konci 19. století, pohyb v díle Františka Bílka, ornamentika Alfonse Muchy apod.).

      Zaměřím-li se na jednotlivé umělce, vyvstane zde naprosto reprezentativní vzorek modernistů význačných nejen v českém kontextu – Kupka, Štýrský, Kubišta, Drtikol, Váchal, Procházka, Funke, Hudeček, Zátková, Mucha a další. Jejich díla uvádí v postupnou řadu kontext kouzelných bubnů, chromofotografie, experimentální film a fotografie z dvacátých let,  dále pak témata jako dynamické síly a simultánnost, barevní stupnice, kinetismus a obrazy v pohybu a další.

      Z přibližně 130 vystavených děl tvoří deset procent díla Kupky a deset procent díla Kubišty. Z tohoto poměru vyvozuji, že autorka koncepce Alena Pomajzlová jim přisuzuje největší důležitost, přičemž obhajitelnost zastoupení prvního z nich je víceméně možná, ovšem míra zastoupení Kubišty je při zvoleném tématu nepochopitelná. Jediná futuristka na výstavě Růžena Zátková je upozaděna. Je vystaveno jedno dílo a jedna kopie jejího díla. Není ani zmíněna v letáku k výstavě a přitom mi její umělecký projev přijde jako nejpřiléhavější ke zvolené koncepci, jelikož jako jediná byla členkou futuristického hnutí.

      Absence užité techniky na popiskách jednotlivých děl diváka mnohdy uvede v nejistotu, jak vůbec umělecké dílo či objekt vznikl – týká se to zejména děl Františka Drtikola. Rozdělení výstavy na devět oddílů pak nakonec s malého prostoru masných krámů vytvoří poněkud nesouvislé bludiště děl, kterým člověk prochází a vnímá je spíše odděleně než v souvislostech. Takto připravená výstava mi přijde koncepčně špatná, ovšem co se týče shromážděných děl, přináší plzeňskému divákovi umělecký zážitek, který Západočeská galerie není schopna připravit ze svého uměleckého fondu.

Výstava mi také přijde jako pozdní ozvěna loňského symposia „Člověk a stoj“, které se zabývalo strojovou estetikou v dílech umělců, kteří jsou na Pomajzlové výstavě zastoupeni v hojné míře (Mucha, Kubišta, Kupka).

      Oceňuji vysokou uměleckou hodnotu nashromážděných děl, které by mohly směle reprezentovat český modernismus na lecjaké výstavě v zahraničí, ale musím ostře kritizovat zvolený koncept, který násilně vytváří nesrozumitelné rámce a již od začátku pracuje s pochybnou myšlenkou na jedné straně vyhraněného futurismu a na druhé straně velmi obecně specifikovaným názvem. Navíc hned první část výstavy neměla ani žádnou souvislost s českým uměním. Cíl výstavy tedy podle mne naplněn nebyl. Doporučoval bych autorce zvolit jiný kontext, vypustit určitá díla, nevytvářet devět těžce obhajitelných rámců či přehodnotit prostorové možnosti Masných krámů pro zvolenou výstavu.

(c) Petr Hošek