Výstava pozůstalosti Júlia Kollera připravená Tomášem
Pospiszylem má podle své tiskové zprávy mnoho cílů, především důstojně
prezentovat archivní materiál, který
za svého života sesbíral Július Koller. Instalace výstavy je efektní a
jednoduchá. V zadní místnosti galerie Tranzit display se nachází prostor
ohraničený dokola stylizovanými regály, v nichž jsou umístěny krabice
s archiváliemi. Uprostřed takto vymezeného prostoru se nachází
„badatelský“ stůl. Odtud zřejmě název výstavy Badatelna. Touto badatelnou
provádí návštěvníka pracovník galerie, který jediný může manipulovat
s krabicemi a archiváliemi. Obřadně, až teatrálně je poté rozloží na badatelském
stole. Po bezkontaktní prohlídce objektů je šetrně zabalí do krabice a uloží
zpět do regálu. Na požádání diváka pak předkládá a prezentuje jakýkoliv další
karton. A to je vše. Přichází prostor pro interpretace, domněnky a otázky.
Július Koller byl podle badatelů člověkem, pro kterého bylo umění vším a naprosto splynulo s jeho životem a jakýmkoliv jeho konáním. Lze proto jednoduše konstatovat, že i svůj archiv komponoval v tomto duchu. Vše, co činil a bylo zachováno, lze chápat jako umění. A právě tuto tezi lze problematizovat. Je člověk, který tvoří, tím, kdo rozhoduje, co z jeho tvorby má mít punc umění nebo zařazení jednotlivých výtvorů do kontextu umění provádí spíše teoretik, či dokonce divák? Osobně si myslím, že obsesivní sbírání všeho, co se namane, nemá být nazýváno archivem, neboť archiv je soubor věcí, které jsou uspořádány a svázány jasně definovaným systémem, který je v ideálním případě korunován inventárním katalogem nebo alespoň soupisem. To u sbírky Júlia Kollera zcela chybí. Představené výstřižky, výtržky a posbírané obrázky netvoří absolutně žádný systém a více než archiv, nebo uspořádanou sbírku připomínají kolekci, ne příliš vzdálenou té vánoční. Pozůstalost Júlia Kollera, tak jak je prezentovaná na výstavě Badatelna je obrazem obsese člověka, který byl zcela pohlcen svým světem a fenomény, které dále ve své tvorbě rozvíjel (především UFO a jiné paranormální jevy), je více ilustrací osobnosti tvůrce, než samostatným dílem. A zde vidím problém i v prezentaci, která je nepřiměřeně estetická, snažící se ospravedlnit samotný akt vystavení pozůstalosti. Nakonec je instalace tak dominantní (navíc doplněná již o zmíněnou teatrální prezentaci), že se stává objektem a je zajímavá sama o sobě. Instalace však není dílem samotného Júlia Kollera, kterého svou dominancí zastiňuje a odsouvá na druhou kolej.
V poslední době jsme měli možnost vidět několik výstav věnující se fenoménu sběratelství umělců či pozadí tvorby umělců. Ať už šlo o výstavu Hlava v Karlín Studios snažící se odkrýt inspirační zdroje skupiny umělců přes výstavu Emil Filla – Archiv umělce v GASKu až po instalaci Dominika Langa na Benátském Bienále. Výstava Archiv Júliuse Kollera: Badatelna ve mně však vzbuzuje nejrozporuplnější pocity. Nenaplňuje totiž svůj název ani teze obsažené v tiskové zprávě. Pokulhává i instalace, která dělá z vystavovaných věcí stafáž a degraduje je, ovšem z jaké pozice je degraduje? Z mého pohledu z pozice kolekce zajímavé osobnosti, která však není vhodná k veřejné prezentaci, ale spíše pro archivní bádání ve skutečné badatelně a ne ve scénografické inscenaci v galerii. Kolekce není uměleckým dílem sama o sobě, ale je klíčem pro badatele, jak se k finálním dílům postavit a jak je chápat a interpretovat. Finálním dílem se stává právě až instalováním v galerijním prostoru a uvedením do uměleckého kontextu, kdy se osobnost Júlia Kollera zpětná stává umělcem a jeho počínání uměním.
Július Koller byl podle badatelů člověkem, pro kterého bylo umění vším a naprosto splynulo s jeho životem a jakýmkoliv jeho konáním. Lze proto jednoduše konstatovat, že i svůj archiv komponoval v tomto duchu. Vše, co činil a bylo zachováno, lze chápat jako umění. A právě tuto tezi lze problematizovat. Je člověk, který tvoří, tím, kdo rozhoduje, co z jeho tvorby má mít punc umění nebo zařazení jednotlivých výtvorů do kontextu umění provádí spíše teoretik, či dokonce divák? Osobně si myslím, že obsesivní sbírání všeho, co se namane, nemá být nazýváno archivem, neboť archiv je soubor věcí, které jsou uspořádány a svázány jasně definovaným systémem, který je v ideálním případě korunován inventárním katalogem nebo alespoň soupisem. To u sbírky Júlia Kollera zcela chybí. Představené výstřižky, výtržky a posbírané obrázky netvoří absolutně žádný systém a více než archiv, nebo uspořádanou sbírku připomínají kolekci, ne příliš vzdálenou té vánoční. Pozůstalost Júlia Kollera, tak jak je prezentovaná na výstavě Badatelna je obrazem obsese člověka, který byl zcela pohlcen svým světem a fenomény, které dále ve své tvorbě rozvíjel (především UFO a jiné paranormální jevy), je více ilustrací osobnosti tvůrce, než samostatným dílem. A zde vidím problém i v prezentaci, která je nepřiměřeně estetická, snažící se ospravedlnit samotný akt vystavení pozůstalosti. Nakonec je instalace tak dominantní (navíc doplněná již o zmíněnou teatrální prezentaci), že se stává objektem a je zajímavá sama o sobě. Instalace však není dílem samotného Júlia Kollera, kterého svou dominancí zastiňuje a odsouvá na druhou kolej.
V poslední době jsme měli možnost vidět několik výstav věnující se fenoménu sběratelství umělců či pozadí tvorby umělců. Ať už šlo o výstavu Hlava v Karlín Studios snažící se odkrýt inspirační zdroje skupiny umělců přes výstavu Emil Filla – Archiv umělce v GASKu až po instalaci Dominika Langa na Benátském Bienále. Výstava Archiv Júliuse Kollera: Badatelna ve mně však vzbuzuje nejrozporuplnější pocity. Nenaplňuje totiž svůj název ani teze obsažené v tiskové zprávě. Pokulhává i instalace, která dělá z vystavovaných věcí stafáž a degraduje je, ovšem z jaké pozice je degraduje? Z mého pohledu z pozice kolekce zajímavé osobnosti, která však není vhodná k veřejné prezentaci, ale spíše pro archivní bádání ve skutečné badatelně a ne ve scénografické inscenaci v galerii. Kolekce není uměleckým dílem sama o sobě, ale je klíčem pro badatele, jak se k finálním dílům postavit a jak je chápat a interpretovat. Finálním dílem se stává právě až instalováním v galerijním prostoru a uvedením do uměleckého kontextu, kdy se osobnost Júlia Kollera zpětná stává umělcem a jeho počínání uměním.
Žádné komentáře:
Okomentovat