Ani pírko se nepohne

Milan Mölzer. Pražskému publiku poměrně neznámé jméno. Poslední dobou je vůbec takových neznámých jmen spoustu. To už kurátoři nemají koho vystavovat a historici umění koho prozkoumávat? Vytahování starších a méně známých ročníků vždycky tak trošku zavání komerčností. Podobný pocit může mít také návštěvník Galerie Zdeňka Sklenáře, kde byly Mölzerovy díla až do 20. října k vidění. Přesto, když se začne divák nevelkým bílým prostorem procházet, mohou jej před některými díly podobné myšlenky opustit.

Milan Mölzer, pražský rodák, emigroval v roce 1968 do Düsseldorfu. Okamžitě se zapojil do kreativního a živého prostředí 70. let na Západě. Rok po svém příjezdu do Německa začal Mölzer studovat na düsseldorfské Kunstakademii u profesora Gerharda Hoehmeho, kde se setkal se špičkovým německým informelem. Tam také odstartoval svou dráhu umělce, jemuž není žádný experiment s obrazovou plochou a materiálem cizí. Düsseldorf vůbec nabízel v 70. letech velmi svobodnou platformu pro inspirativní a dnes již legendární umělecké akce skupiny Zero či Josepha Beuyse a Yvese Kleina. Kromě určitého akčního potenciálu, který lze z Molzerových děl vyčíst, byly dalšími důležitými inspiračními zdroji obě jeho tehdejší profese- Mölzer pracoval zároveň jako sazeč a jako mim. Tak mu byla předurčena práce a volná manipulace s papírem a spolu s tím i určitá strohost vyjádření.

Mölzerova díla nikdy nešokovala barevností, ani výřečností. Spíše se pohybují na hraně mezi úplným tichem a nepatrnou napjatostí. Mölzer papír řezal nebo jej natrhával na tenké nitky, které se na koncích jemně vlní. I když se tak papíru násilně zmocňoval, v jeho gestu je vidět spíše trpělivá ruka ornitologa, jenž rozčesává ptačí chmýří. Pro srovnání se hned nabízí obrazy Lucia Fontany, který však narozdíl od Mölzera monochromní plochu plátna brutálně nařezával, a vytvářel tak temné praskliny obnažující prázdnotu. Kromě samotného papíru používal Mölzer také netradiční techniku, kdy plochu cele pokryl amphibolinovou barvou, již nechal zaschnout, a nakonec do ní vyřezal pravidelnou, skoro až geometricky přesnou, strukturu. Okraje linek se odchlíply od obrazu a propůjčily plátnu reliéfní, trojrozměrnou podobu.

V Galerii Zdeňka Sklenáře byly tyto křehké reliéfy vystaveny za neprostupnou skleněnou vitrínou, a tak si mohl divák pouze představovat, jak si s papírovými vlákny pohrává vítr. Ani pírko se nepohne, kroky postupně utichnou, ale časem se snad i u nás dostane Mölzerově tvorbě tolik pozornosti jako na Západě.

Kromě pláten rozřezával Mölzer také fotografie a potištěné pergamenové papíry. Na výstavě byly k vidění i jeho kreslené cestovní záznamy z cest vlakem. Pravidelnými linkami zaznamenával drobné otřesy jedoucího vozu. Divák si může snadno Mölzera představit, jak sedí ve vlaku a trpělivě přejíždí tužkou po papíře. Při tom snad přemýšlí nad věčným nomádstvím člověka, nad jeho ustavičným pohybem, kterému unikají drobné detaily života.

Výstava ve Sklenářově galerii byla nazvána „Krátká cesta“, což odkazuje ke krátké Mölzerově tvorbě. Ta byla náhle ukončena umělcovou sebevraždou v roce 1976, pouhých 8 let po tom, co opustil svou rodnou vlast.


Anna Remešová