HIC SVNT DRACONES

Je známo, že tyto  pojmy: HIC SVNT DRACONES– zde jsou draci, nebo HIC SVNT LEONES– zde jsou lvi, byly ve středověku využívány pro označení těch míst na mapě, která byla neprobádána. Je fascinující, co dokáže udělat s lidskou fantasií nedostatek informací. Pokud tato situace nastane, člověk je zmaten a dezorientován. Ztráta jistot, které jsou pro něho důležité, ho může vést k jakési nedůvěře v daný jev  a v trošku násilnou snahu ho narvat  do jedné z běžných škatulí, které se kolem nás nacházejí. Člověk v potu tváře zápasí s jevem, muchlá ho a mačká, vzteká se a pořád znovu zkouší dát mu jakýsi přijatelný pochopitelný tvar. Po nějaké době už je člověk unaven, a tak začne neuchopitelný prvek prohlížet a zkoumat. Bádá, hledá, kouká a porovnává s jinými jevy v historii celého lidstva. Během této akce musí vždy nastat zlom, kdy se další vývoj věcí může odebírat dvěma rozdílnými směry:

1.       Člověk nachází jakousi podobnost s něčím, co zná, získává znovu svou ztracenou sebedůvěru a jeho milovaný logický a racionální svět opět dostane smysl. Člověk je velice spokojen s odvedenou prací, napíše o svém bádání článek nebo knihu, vše pečlivě zdokumentuje a uloží. Za nějakou dobu přijdou další lidé, přečtou si jeho spisy a budou spokojení, že to někdo tak hezky a logicky  zpracoval.

2.       Za člověkem v návalu největší beznaděje přijde Malý princ a poprosí ho, aby mu nakreslil beránka. Člověk po lopotné práci  a po řadě ošklivých, starých a nemocných beránků nakreslí krabičku a Malý princ bude šťasten, stejně jako v knize. Prázdnota totiž není špatná a všechno nemusíme vyřešit. Pokud nezbyde žádná prázdnota, nezbyde nám ani prostor pro fantazii.

Jak jsem již zmínila výše, prázdnota je pro nás lidi odjakživa děsivá, ale zároveň nám nabízí ohromný potenciál. Líbí se mi myšlenka prázdného uměleckého díla. Díla, které nemá žádný obsah a bylo stvořeno jen pro to, aby dávalo prostor naší představivosti. Čím je dílo prázdnější, tím více nutí každého z nás přemýšlet, hlavně  když jsme ve skutečnosti oklamáni.

Líbí se mi představa stvořit věc, která se tváří, že má obsah, ale ve skutečnosti ho nemá a pozorovatel zmaten pocitem, že by věc měla mít význam nebo příběh, ho hledá, a tak vytváří  vysvětlení originálním způsobem sobě vlastním. U každého v jeho mysli tak vzniká unikátní konstrukce uměleckého díla.

V případě Júliuse Kollera je to obdobné. Celý jeho archiv jsou krabičky plné beránků, a proto je dobře, že to tak zůstává. Necítím to jako neodbytnou potřebu klást si otázky. Otázky ohledně života, vesmíru umění a vůbec. Takové byly už dávno položeny. Neznervozňuje mě, že nevím proč Koller lepil svoje výstřižky tak, jak je lepil, ani proč jich lepil tolik. Je mi jedno jestli věřil na UFO, nebo jestli byl blázen. Naštěstí si to totiž nechal pro sebe, a tím dal ohromný prostor mě.

Koller je sám o sobě beránkem v krabičce. Proto si mohu dovolit říct, že MŮJ Július Koller byl fajn chlapík s ohromným smyslem pro humor. V době, kdy nebyl prostor pro jakoukoliv anomálii a lidé byli buď disidenti, nebo poplatní režimu, byl Július dvojitým agentem. Na první pohled jedna z šedých ovcí oné doby, byla ve skutečnosti člověk s ohromnou fantazií a vůlí všechno vědět. Není nic lepšího, než si v takových dobách vyrobit obranu, která je teplá a hřejivá založená na potřebě si hrát.

 Tato potřeba si hrát mi přijde důležitá i v dnešní době, ale je těžké si podobnou schopnost udržet.  Občas se vytrácí, v takovém případě nás však nával reality  zahltí a umačká, slisuje do kuličky, a my potom vidíme místo slona v hadu jen klobouk, nebo hromadu krabic plnou hloupostí místo beránků.