? Otazník vznášející se nad archivem Júliuse Kollera

Instalace výstavy Archiv Júliuse Kollera: Badatelna je situována jako místnost v místnosti. Uprostřed bílého prostoru jsou jako jádro zabudovány dřevěné police vymezující prostor badatelny, která tak skýtá dojem jakéhosi samostatného pokoje v pokoji, pokoje ve kterém platí jiná pravidla, než v jakýchkoli jiných pokojích, jež jsou nám běžně známy. Tato dispozice dává návštěvníkovi možnost ještě na maličký okamžik se zastavit a vychutnat si očekávání, která tato nezvyklá výstava navozuje. Očekávání toho, co se nám rozprostře před očima je tedy posunuto k dalšímu kroku, projít místností do vnitřního prostoru plného polic, na nichž jsou uchovány krabice skýtající osobní poklad. Tento zdvojený vstup nás o to více upomíná k faktu, že vstupujeme dovnitř do intimního prostoru konkrétní osobnosti Juliuse Kollera, do jeho pomyslného deníku, k esenci jeho inspirace a jsme vyvoleni k poznání jeho vnitřního světa. Průvodce světem archivu v bílých rukavičkách a doktorském plášti umocňuje dojem něčeho posvátného a samotným tímto ustrojením povyšuje výstřižky, koláže, přebaly a vůbec vše, co badatelna skýtá na úroveň něčeho křehkého a tajemného, co je nám velkoryse a opatrně dovoleno si prohlédnout.

Krabice opatřené štítky, na nichž je obsaženo, co konkrétního se nám nabízí v tomto bloku, jsou otevírány na základě přání diváka a jednotlivé části archivu jsou mu prezentovány rukavičkami průvodce archivem. Cítíme se napjatě, v očekávání co konkrétního nám bude dovoleno uzřít a v tu chvíli se objeví „něco“. V mém případě se objevily nesčetné výstřižky novinových článků a obrázků, vzájemně spolu nikterak nesouvisejících, počínaje stavbou budovy v Maďarsku a konče půvabnou tváří Marušky Rotterové. Náhlý dojem duality nevídaného rozměru se vyloženě nabízí. Na jedné straně pán za stolem, prezentující dílo umělce v rukavičkách, na druhé straně obsah krabice odkazující k zálibě mnohého dědečka či babičky, dokonce možná prezentovatelné jako zbytečné hromadění zbytečností, k nimž se shromažďovatel již nikdy nenavrátí. Po otevření více krabic si však návštěvník může utvořit ucelenější pohled na celkový obsah archivu. Obzvláště krabice Odpad 66 obsahující geometrické koláže sestavené z nejrůznějších obalů, poštovních obálek, lepenek a jiných drobností skýtá bezpochyby exponáty, dle běžných měřítek jasně uznatelné jako umělecké dílo. Otázkou s pověstným otazníkem jako symbolem, který sám Koller hojně užíval, je nakolik a co konkrétního z tohoto rozsáhlého archivu lze považovat za umělecké dílo a co naopak je pouhou obsedantní touhou schraňovat bezcenné. Onou touhou, jež od nepaměti pohání lidi ke sbírání vršků od piva, schovávání ponožek, k nimž jsme čtyři roky nenašly druhou, či nabírání igelitek zdarma do zásoby v domnění, že se jednoho dne budou jistě hodit. Archiv je nepochybně obojím. Je zdrojem inspirací Júliuse Kollera a stejně jako může být jedním prohlášen za odpad, může být druhým prohlášen za dílo. Jeho hodnotou není pak jen uchovávání jakýchsi dohledatelných inspirací umělce, ale i rozměr překračující umění a odkazující k psychologii, sociologii, historii a mnohým dalším oborům. Archiv tak překračuje sám sebe v nějakém vymezení se k určité dané činnosti člověka a je schopen svébytně působit jako materiál tvořící doklad doby, zájmu jednotlivce i náhled do posedlosti konkrétními fenomény, na které lidstvo nezná odpověď. Je tedy jakýmsi pověstným Kollerovým otazníkem nabízejícím mnoho otázek.