Pussy Riot a ruská „tradice“ uměleckého vzdoru

 

 

První, co při vstupu do výstavy v MeetFactory lapí diváka je billboard se stylizovanou členkou Pussy Riot hrající na elektrickou kytaru. Pozornost příchozího je chycena reklamou na představení atraktivních slečen a ostatní méně známá díla jsou bez znalosti kontextu odsouvána do pozadí. Kontext je pro výstavu ruského politického umění naprosto klíčový a jeho neznalost umožňuje vnímání audio-vizuálních motivů pouze v obecné rovině. Smysl některých politických děl se divákovi jednoduše neodhalí. Jazyk představených videí a fotografií je především satirický a posměšný, divák tak může nabýt dojmu, že výstavu si zde prostě udělala skupinka nemravných sígříků. Skutečnost je ovšem jiná.

Rozměrnou ale paradoxně chatrnou záplatou na uvedení k důležitým souvislostem jsou nástěnné komixy v prvním sále výstavy. Kromě toho, že první z nich lze přečíst pouze zrakem ostříže, nepomáhají osvětlit pohnutky vzniku a smysl konkrétních děl. Příkladem uveďme noční akci skupiny Voina (Válka) zdokumentovanou videozáznamem. Voina provedla bleskový útok na zvedací most s lahvemi naplněných bílou barvou a výsledkem nebylo nic jiného než vztyčený velkoformátový falus. To by samo o sobě mohlo být bráno jako dobrý vtip, ovšem vědomí, že obraz míří přímo na petrohradskou budovu Federální služby bezpečnosti, dříve KGB, se tu návštěvníkovi nedostane.

Ten, kdo je v Rusku politicky nepohodlný, jednoduše zmizí, krutý psychický nátlak často probíhá na bázi rodinných vztahů. O takových praktikách vědí své členové antidiskriminačního centra Memorial, kteří vymysleli hru Rusko, země příležitostí. Je to hra, která omrzí i zarytého optimistu, neboť brzy zjistí, že zvítězit zkrátka nelze. Kdo by však měl z čistě ztvárněné herní plochy pocit, že jde o hru fantastickou, měl by shlédnout film Kdo zabil Natašu. Snímek je mrazivým dokumentem o definitivní likvidaci jedné z klíčových postav Memorialu.

Oleg Kulik vystavuje sochařský autoportrét - lesklou černou hlavu s čertími růžky umístěnou na piedestal. Využil tak oblíbené formy politické reprezentace, aby její náplň zkombinováním negativních a všeobecně srozumitelných symbolů významově posunul. Stěží si lze představit účinnější způsob jak demonstrovat zlo. Na stěnu za pomníkem je promítána stínová silueta ďábla, vsazená do nacistické vlajky namísto hákového kříže. Dokonce i pohybová a zvuková složka vedená hejnem krkavců umocňuje tíživou atmosféru. Tím, že si Kulik zvolil autoportrét, stal se samozvaným vládcem světa. Oproti většině vystavovaných děl tu útočí bez humoru, jeho práce je mementem všech dřívějších i současných hrůzovlád. Nekonkrétnost významu tu umožňuje divákovi rozvinout množství asociací.

Skupina Sinije nosy (Modré nosy) vystavuje dvě fotografické koláže nazvané Kluci z našeho dvorku. Jsou na nich civilně oblečení muži rozmístění tak jak je to obvyklé u skupinových fotografií, tvůrci však jejich hlavy přelepili identickými podobenkami Vladimira Putina. Individualita fotografovaných se ztratila a na místo ní zůstal jen uniformní a chladný portrét nenáviděného i obdivovaného představitele moci. Blízko k těmto fotomontážím má také inscenovaná fotografie Vladislava Mamyševa Monroa, před několika dny zesnulého populárního ruského performera. Jak už ukázal na příkladu papeže, Marilyn Monroe či Adolfa Hitlera, sám se inkorporoval do osoby svého zájmu. V MeetFactory je k vidění jeho Vladimir Putin.

Modré nosy dále představují videosekvenci plnou barvitých montáží. Záměrně amatérská animace je sledem pornoakcí, v nichž jsou hlavy světových diktátorů nasazeny na těla anonymních. Kompanii, jež se  utápí v prostředí čirého konzumu, dále doplňují celebrity a pornohvězdy.

Pokrytec je názvem krátkého videa od Dmitrije Bulnygina. Před modrým studiovým pozadím performuje umělec ve vojenské uniformě, který se sám vtělil do role úplatného posluhovače režimu. Pomocí mimiky a gest se mu podařilo briskně vyjádřit nemorálnost představitelů zákona. Policista-pokrytec si je dobře vědom svého nadřazeného postavení vůči obyčejnému člověku a nepotřebuje ani slova k tomu, aby to dal patřičně najevo. 

Přesto, že výstavu celkem tvoří díla více jak třiceti ruských umělců a uměleckých skupin, jednoznačně dominantní role se dostává Pussy Riot. Jejich punková mše Putin dostal strach v moskevském chrámu Krista Spasitele reaguje na propojení patriarchy Kirila a Vladimira Putina, tedy utužování moci a způsobů, jak se vypořádat s těmi, jež projevují nesouhlas s  režimem. Z tohoto pohledu byla akce Pussy Riot odvážným činem a jeho promyšlenost ukazuje na to, že se nejednalo o pouhou mladickou nerozvážnost. Kurátor Andrej Jerofejev si jistě je dobře vědom popularity ruských dívek a trochu zákeřně řečeno by se dalo říci, že i on se veze na stejné vlně, když je z pozice uznávaného uměleckého znalce tak vehementně prosazuje. Jerofejev je ovšem člověkem, jež má k ruským politickým umělcům blízko, sám byl režimem perzekvován za pořádání výstav s politicky „nevhodnými díly“. To, co však z určitého pohledu ospravedlňuje zdejší reklamní vyznění je již samo zakotveno ve vlastním programu Riot. Nechybí mnoho, abychom činnost skupiny označili za politický aktivismus nového druhu, jejž se vůči současné ruské vládě vědomě vymezuje uměleckou formou globálního dosahu. Jde o zesměšnení Putina pro co největší počet přihlížejících, promyšlené PR proto počítá se sociálními sítěmi a médii. Mnozí lidé je vnímají jako tlumočníky vlastních názorů a proto je také podporují, v tomto smyslu není ani Andrej Jerofejev vyjímkou.

Na závěr se nelze nezmínit o naplnění záměru této v našem prostředí ojedinělé výstavy. Podle tiskové zprávy bylo snahou představit vývoj žánru ruského politického umění, jestli je však tímto míněno namalování jednoduché chronologie se jmény umělců na zeď, tak je zřejmě něco v nepořádku. Valná většina představených děl není starší deseti let. Umělecko-politický aktivismus má v Rusku vyjímečně dlouhou tradici a Andrej Jerofejev by se jako velký znalec a sběratel měl projevit podstatně velkoryseji a jít, stručně řečeno, do hloubky.

 

 

                           Martin Hrabina