Eva Fuková – Věcnost

Pražská Leica Gallery představuje Pábení, skromnou retrospektivu fotografického díla Evy Fukové, která patří k našim předním fotografkám, byť ve své tvorbě za celý život využívala i jiná média. Přičemž právě jiná média - především malba a malířství, jak je zvláště patrné v kompozicích jednotlivých snímků - měla vliv na tvorbu fotografickou. Významnou roli v jejím díle rovněž hraje spřízněnost s estetikou jejích přátel – Jiřího Koláře či Kamila Lhotáka.
Právě v protnutí malby a vlivu Kamila Lhotáka vidím hlavní poznávací bod a spojitost mezi jednotlivými vystavenými fotografiemi. Tato spojitost se neprojevuje pouze ve vizuálním, ale i v obsahovém a do značné míry i v pocitovém aspektu. Fotografie Evy Fukové v sobě kloubí několik rovin, často odkazují na surrealistické koláže, ale vždy zároveň obsahují prvek natolik reálný a známý, že v žádném případě nesklouzávají k vnitřním světům či jiným fantaziím. Ukazují magii všedního dne, ne tak, jak se k ní stavěla např. Nová věcnost, byť i její vizuality Fuková nejednou využila. Poetiku Lhotákových pláten pak jasně navozuje výběr právě oněch s realitou se pojících objektů a prostředí, ve kterém se vyskytují. Fuková často fotografuje místa, která by mohla být v okolí Lhotákových ohrad, staveniště, dálnice či okraje města. To dělá její fotografie vizuálně velmi přitažlivé a přístupné v českém kontextu, zároveň tato až surreálná každodenní obyčejnost musí být zajímavá i pro diváka neznalého českého kontextu a zvláště pak v zahraničí musela vzbuzovat zaslouženou pozornost.
Pomineme-li český kontext a podobnost s Lhotákovými malbami, míří reálie zachycené fotoaparátem Fukové do jiných zeměpisných šířek. Na výstavě se sice objevují některé fotografie z Čech, většina z nich je však pořízena v zahraničí, přičemž ty jsou po vizuální stránce nové, i přesto, že práce s nimi je analogická s prací s českými reáliemi. A právě tento moment zasazení původního principu do nových, neokoukaných kulis, je hlavním přínosem Evy Fukové. Ta dokázala mistrně a přirozeně skloubit lokální tendence s vizualitou západní kultury. Spojení je to nečekaně přirozené, nerušivé a obohacující. I díky tomu je výstava velmi přístupná jakémukoli divákovi, a to i přes absenci detailnějších popisek či obsáhlejšího textu, který poskytuje opravdu jen minimální množství informací.
Další výtka míří k instalaci fotografií. Kvalita scanů a tisků z nich je v Leica Gallery tradičně na velmi vysoké úrovni, avšak nikdy nemůže nahradit fotografii na fotografickém papíře, ať už kvůli potížím zachycení zrna, či jedinečným optickým vlastnostem fotografických papírů. Největším hříchem je však změna velikosti autorských fotografií, které tak ztrácejí svou zamýšlenou proporčnost.
Název Pábení výstavu Evy Fukové skvěle vystihuje, jelikož její fotografie zobrazují svět reality, lehce posunutý do snové krajiny díky skvělé práci s médiem, která jej však nečiní o nic méně čitelným, než ve skutečnosti je, jen přidává velmi zajímavou pocitovou rovinu. Pábení je přístupno všem, kteří mají jen chvíli času, aby se nad okamžikem obyčejné reality zastavili a prožili si ji, není zde třeba žádných náročných konceptuálních postupů a jejich rozklíčování, což výstavu činí příjemně přístupnou.