Pohled upřený vpřed, soustředěný a
klidný. Nejedná se však o pohled, který vidí, pozoruje věci. Je to pohled do kamery fotoaparátu. Co tyto
oči pozorují? Čeho byly svědkem a co můžou vyprávět nám návštěvníkům galerií?
Evě Fukové se podařilo zachytit na svých fotografiích zrovna takové pohledy
lidí, které nehledí do prázdna, ale jsou plné sebe samých. Na výstavě
v Leica Gallery lze nyní spatřit její fotografie z Československa
padesátých let, koláže a záběry z cesty do USA v 60. letech a z následné
emigrace.
Na výstavě se toho příliš o Evě
Fukové nedozvíme. Jenom to, že v roce 1967 emigrovala a že byla významnou
představitelkou české fotografie. Co jsou však zač ony koláže a kde se vzala
změna, kterou prošly její snímky v průběhu 60. let? Monografií o Evě
Fukové vyšlo pár a jen se stručným textovým doprovodem. Jako kdyby nebylo
potřeba o jejích fotografiích mluvit či objevovat teorii v pozadí. Zkusím
se v tomto článku stručně nastínit, proč je třeba o fotografiích hovořit
stejně jako o plátnech či sochách. A proč je taková otázka zásadní právě
v díle Evy Fukové.
Umazané děvčátko sedící na schodech a
upřeně hledící na diváka. Sovětský voják opřený o auto nebo letmé zátiší omšelé
ulice. To, co však fotografie Evy Fukové opravdu divákovi nabízí, lze těžko
popsat slovy. Suchý popis objektů zachycených na citlivém papíru by mohl
čtenáře zavést do omylu, protože by nasvítil jen jednu stránku fotografií Evy
Fukové- tu dokumentární, snad i sociální. Pro tuto fotografku a výtvarnici však
neznamenala fotografie nikdy pouhý záznam skutečnosti. Dokumentární hodnota je
jen prvním zdáním, v pozadí je však cítit autorčina touha tvořit, být
spolupachatelem. Díla Evy Fukové mohou svou podobou lákat k jednoduchému
vysvětlení skrz reportážní fotografii. Vezměme si třeba onoho sovětského
mladíka, Fuková kromě něj fotila také půvabné portréty sovětských dívek, které
pochází z roku 1945. Zdaleka však nejde o zachycení situace na konci války
v Československu, na to jsou příliš zaujaté a konkrétní. Roland Barthes se
vyjadřuje ve své knize Světlá komora
o reportážním typu fotografie takto: „Snímek
v novinách může „křičet“, nikoli však zranit. Reportážní snímky mají dopad
(a to hned), ale to je vše. Přebírám se jimi, ale nedokážu si je připamatovat;
žádný detail (kdesi v koutku) nepřeruší mou četbu: zajímám se o ně (stejně
jako se zajímám o svět), ale nemiluji je.“
Snímky Evy Fukové naopak vyzývají
k dlouhému a podrobnému zkoumání. K setvání u nich. Upřené pohledy
ulpí na divákovi i dávno po tom, co už opustil galerii, jsou zraňující a
působící. Fukové fotografie
nerekonstruují minulost, nýbrž dosvědčují: „to,
co vidím, vskutku bylo.“ Letmé okamžiky zachycené ve chvilce- nohy kráčící
po ulici, pohled dítěte, osamělá silueta- to vše jsou momenty, které byly
fotografickým přístrojem násilně odkázány věčnosti. Zapaspartované dnes visí na
stěně a konfrontují naši vlastní přítomnost s časem, který již není, který
byl. Divák může být zmaten, ale také je možné, že je ještě více zvědav. Snímek
jej zaujme, pohltí.
Později opustila Eva Fuková snahu o
zachycování viděného světa úplně a v emigraci v New Yorku se naplno
pustila do experimentu. Koláž ji svým způsobem vracela do dob raných 50. let,
kdy vytvářela koláže a konfronáže z fotografií a vzájemně se ovlivňovali
svou tvorbou s Jiřím Kolářem. Ze snímků z Ameriky je možné vycítit
určitou touhu po zachycení dynamiky a přemíry vjemů. Zároveň díky technice
koláže graduje na papíře pocit zmatení, ztracenosti. Evě Fukové nechybí v těchto
fotografiích ani vtip a cit pro absurdní situace.
Výstava, nazvaná Pábení, není příliš
rozsáhlá. Tak už tomu prostory Leica Gallery nasvědčují. Přesto se však nemůžu
ubránit pocitu, že pro pochopení toho, co chce Eva Fuková svými fotografiemi
říci, by stačilo klidně i snímků jen pár. Její fotografie nevypráví příběhy
konkrétních míst, ani konkrétních lidí. Nechávají divákovi volné pole pro jeho
myšlenky. Ale návštěvník musí trochu zapřemýšlet o fotografii jako takové.
Možná bude muset lehce změnit způsob svého pozorování fotografického snímku.
Fotografie nemá totiž zpřítomňovat minulost, ani nejde o výtvor představivosti,
jako je tomu u malířství, „nýbrž je to
reálno ve stavu minulosti: současně minulé i reálné. To, čím fotografie živí
mého ducha (jenž ovšem nikdy není syt), vyvolávajíc krátké otřesení, které
nelze vyvozovat ze snění, je prosté mystérium spolubytí.“
V článku jsou použity citace
z knihy Světlá komora, autor Roland Barthes, vydalo Agite/ Fra, Praha 2005.
Anna Remešová
Žádné komentáře:
Okomentovat