„Nevím, kdo jsem. Nevím, co tu dělám. Vím
jenom, že vše kolem sebe musím zaznamenat na svou kameru. Jsem kronikář,
přenechávám tyto obrazy těm, co přijdou po mně. Aby věděli, co se zde dělo. Jak
jsme prožívali naše ztracené, zmatené, exilové dny. Naše slavnosti, procházky
v parku, naše přátelství.“ Tak Jonas Mekas doprovázel komentářem své
deníkové záběry shrnuté do tří filmových kotoučů a nazvaných Lost, lost, lost. Tříhodinové pásmo
promítalo v dubnu kino Světozor, další Mekasovy snímky bylo možné vidět
také v Ponrepu, ale především v galerii DOX. Zde byla
k autorovým devadesátinám uspořádána drobná retrospektiva.
Už
je tomu vskutku 64 let, kdy si mladý Jonas, čerstvý litevský přistěhovalec,
koupil v New Yorku se svým bratrem Adolfasem první kameru značky Bolex.
Téměř okamžitě začal točit život kolem sebe, své přátele, každodenní činnosti i
slavnostní okamžiky. Dnes tomu říkáme domácí video, ale Mekasova tvorba má
v sobě bohatší potenciál než pouze ukázat prožitou realitu.
Mekasovy
ruční záběry, roztřesené, kolážovité záblesky dávno viděného, totiž
nedokumentují, ale lyrizují život sám. Oslavují každodenní radosti, velká i
malá přátelství, odpoledne v parku, návštěvy u známých, hry ve sněhu-
všechny různé maličkosti, které činí náš svět obyvatelnějším. Ona avantgarda,
která je často Mekasovi přisuzována, nespočívá ani tolik
v experimentálních postupech, jako spíše v obsahu, který nelze
zkomercializovat a jež nesleduje divácké tabulky.
Mekasovy poslední filmy, které jsou určené pro internet (a tím
dovršují absolutní demokratičnost a svobodu přístupu), již ztrácejí onu
schopnost bezprostředně pohltit diváka. Naopak návštěvník kinosálu, fyzicky
participující na promítání, je zajat širokým plátnem a nemožností jiného
pohledu. Takový divák je snad ještě více účastníkem děje, než je tomu
v galerii při sledování videa. Návštěvník Světozoru, kde byl Lost, lost, lost promítán, zaplatil za
projekci filmu, jenž existuje pouze v několika vzácných kopiích na
originálních kotoučích. Účastnil se tedy zároveň jeho destrukce, spolupodílel
se na zanikání (minulého) a vznikání (nové zkušenosti), a to mnohem aktivněji a
intimněji než na výstavě v galerii.
Kromě
toho mu nabídl Mekas vstupenku do svých vzpomínek, divák se stává členem jeho
skupinky přátel, sedí s nimi v jedné místnosti, naslouchá a pozoruje.
To, co v galerii působí dokumentárním dojmem a co vyzývá
k zamyšlenému „hmm, zajímavé“, v setmělém kině mezitím působí jako
nabídka ke spoluprožití společných pocitů. S Mekasovými přáteli sdílíme smutek,
strasti i naděje, že snad jednoho dne se budou moci vrátit do svobodné Litvy.
Že život v Americe bude brzy jen vzpomínkou na ztracené exilové dny.
Anna Remešová
Žádné komentáře:
Okomentovat