Ochutnávka o třech chodech

Tento příspěvek nebude tolik o Jonasi Mekasovi, jako o výstavě probíhající do 22.4.2013 v Doxu a nesoucí název: „Jonas Mekas: ...Pokračuji v cestě...Záblesky minulosti kolem...“. Ne snad s úmyslem zpochybňovat umělecký přínos této žijící legendy uměleckého filmu, ale kvůli potřebě zamyslet se nad tím, o čem se vlastně návštěvník Doxu na výstavě dozvídá.

Ve třech patrech věže Doxu se nejdříve představuje cyklus videí „Prvních 40“ (The First 40) přehrávaný ve čtyřech velkých k sobě složených televizorech. V dalším patře „Projekt 365 dní“ (365 Days Project) a v posledním podlaží čeká menší kinosál. Samotným filmům, promítaným v kinosále, se zde ale vyhnu. Přestože je kino součástí výstavy zcela oprávněně, tvoří v jejím kontextu spíše nadstavbu, ať už jakkoliv podstatnou.

Fakta o Mekasově tvorbě a životě si není těžké dohledat i vzhledem k téměř paralelně probíhajícím výstavám v Londýně a Paříži. Jejich recenze však mají trochu bulvární nádech. S kým vším se Mekas potkal, koho natočil na jakou kameru, jaká ocenění získal a koho svou tvorbou ovlivnil. I tento přístup se zdá v něčem oprávněný, neboť Mekasovo dílo je hodně o něm samotném. Navíc žije a stále se proměňuje spolu s ním. Nelze ho označit za ukončené a jeho neustálá procesuálnost je patrná i na výstavě. Stejně těžké jako mluvit o dílech, je označovat Mekase jako „umělce“. Příhodnější by bylo označení „Muž s kamerou“, které by zároveň odkazovalo k avantgardnosti Mekasovy tvorby.¹

Často se v této souvislosti mluví o deníkové formě jeho filmů a videí, o prostém záznamu reality, kdy se kamera stává prodlouženým slídivým okem, daleko neohroženějším a neúnavnějším než oko skutečné. Jedná se ale o prazvláštní deník, když více než uzavřený, nezměnitelný zápis připomíná proměnlivou lidskou paměť. Paměť ochotnou škrtat, trhat a znovu spojovat před tím nespojitelné. Paměť schopnou vyvolat obraz jakoby byl skutečností, jakby se děl teď a tady. Sám Mekas říká, že „Každý obraz (filmové políčko) je skutečný, není vzpomínkou“.

Tento deník je o to zvláštnější, že byl sepsán ex post, tedy v posledních letech. To je případ videí „Prvních 40“ (2006), které recyklují starší i novější záběry z Mekasova „archivu“ zaznamenaných scén. Stejně tak „Projekt 365 dní“ (2007), vycházející z nápadu New Yorské Galerie Mayi Stendhal, vznikal ze sesbíraných záběrů v rámci spolupráce malého týmu. Oba tyto projekty jsou volně dostupné na Mekasově webu a oba byly primárně pro internet určené. Druhý více než první vybízí k úvaze nad autorstvím vystavovaného díla. Není to vždy „umělec“, kdo záběry natáčí, není to jen on, ale i tým lidí, kdo pracuje na sestřihu. Je to také galerie, která videa rozdělená podle měsíců na deseti obrazovkách prezentuje. A především samotný divák, libovolně konzumující jednotlivá videa a arbitrárně přeskakující od jednoho k druhému, který se na díle podílí. Je to tedy ještě Jonas Mekas? Ne tak úplně. Není se čemu divit, když „Autor“ zemřel již dávno².

Těžko se tak u tohoto projektu ubránit paralele k amatérským videím, nahraným na mobilní telefon, zaplavujícím youtube a podobné internetové stránky. V Mekasově podání je přeci jen patrné zkušené oko dlouholetého kameramana – básníka.

Nejsem si jistá, zda divák, který výstavu navštíví jednou, bude schopen odnést si komplexní dojem, který by měla tato výstava, nazývá-li se miniretrospektivou, zprostředkovat. Zvídavějšímu je však jistě poskytnut prostor se s Jonasem Mekasem důkladně seznámit během zvláštních promítání jeho filmů, nejen v Doxu, ale i kině Ponrepo nebo Světozor.

1Jeden z prvních avantgardních „dokumentárních“ filmů Dziga Vertova „Chelovek s kinoapparatom“ (1929).

2 Smrt autora proklamovaná Rolandem Barthem v textu „The Death of the Author“ (1967).

Tereza Hrušková