Koláž skutečnosti

V galerii Leica probíhá výstava české fotografky Evy Fukové pod názvem Pábení - termínem, vymyšleným Jaroslavem Vrchlickým pro označení přestávky na kouření a významově posunutém Hrabalem na výraz pro volně plynoucí vyprávění. Eva Fuková není příliš známou autorkou, nejedná se však o další objevení z řad senzačních fotografů s podivínskými rysy, ale spíše o zapomenutou fotografku. Spolu se svým manželem Vladimírem Fukou emigrovala po roce `67 do Spojených státu, kde pokračovala ve vlastní tvorbě. A dnes, po letech návratu do rodné Prahy, spolu s kurátorem Alešem Kisilem pořádá první, ačkoliv jen „kapesní“ retrospektivu.

V několika místnostech je představena jedna série děl a výběr přibližně dvou desítek samostatných fotografií z období před a po emigraci. Tento poměrně stručný retrospektivní výběr se vysvětluje jednak kapacitou galerie a na druhou stranu autorčiným striktním tříděním vlastní tvorby - během dlouhých let tvůrčí aktivity zanechala pouhou stovku fotografií.

Fuková strávila své mládí v Československu v těsném kamarádství s Jiřím Kolářem a surrealisty. Původně akademická malířka, začala experimentovat s fotkou, ve které víc než zkreslené zaznamenání reality nalezneme stopy mechanizmů, příznačných pro práce Koláře a surrealistické skupiny. Vychytala svůj vlastní "nalezený koláž", materiálem pro který se stala realita, posléze umístěna do filmového políčka. Každé dílo se tak stalo svéráznou vizuální hádankou, ve které si divák pokouší najít klíč k autorčinu vidění pomocí vlastní fantazii. Přesto tento čistě intelektuální přístup, spočívající ve skládání vizuálních jevu není jedinou linií, která se systematicky objevovala v raných fotografiích Fukové. Mezi těmito záznamy mystické absurdity reálného života se často vyskytnou jednoduché, ale velmi emocionální portréty lidí na ulicích nebo pouliční událostí dokumentární kvality.

Max Ernst kdysi označil koláž jako "setkání dvou vzdálených realit na ploše, která je cizí pro obojí". Je pravda, že pro celé 20. století se koláž stala jakýmsi symbolem nalézání nového pořádku ve vizuálním chaosu. Přístup Fukové však dokazuje, že moc koláže není jen v možnosti spojovat vzdálené jevy, ale nacházet střety cizích prvků v jedné společné realitě.

Proto její rané fotky nachází kolážovou logiku v realitě kolem, ze které se pak formují vtipné a důmyslné kompozice - polštáře na sloupech, nebo rámování kompozice skrze focení přes plynovou lampu, či portrét dítěte ve výloze s nápisem „syrové sádlo“. Mezi těmito pracemi se objevuje i vyloženě fotografická koláž, vytvořena pomocí vícenásobných expozic, nebo spojením několika fotografií. Právě kvůli této technické hře a spontánně zachycenými situacemi se Fukové podařilo zachytit hraniční oblast reality a fotografické fikce - onoho hrabalovského pábení, volně plynoucí komunikace vizuálních faktů.

Léta strávená v Americe posunuly její tvorbu do více mechanického až skoro konstruktivního projevu. Je cítit reakce na vizuální přehlcenost reklamami a světly postmoderního chaosu New Yorku, které Fuková pak dávala do kontrastu s osamoceně se objevujícími objekty, jako Socha Svobody, nálepka na dvířcích nebo auto na silnici. Tady skoro mizí i pouliční portrét, příznačný pro dřívější práce – ale možná je to jen omezeným rozsahem prezentovaných děl. Rámec jejího experimentu přesto zůstává vždy stejný – díky čemuž dává celému souboru prací jistou a neměnnou výtvarnou kvalitu.

Virginia Vargolska