Tak dlouho, až se ucho utrhne

Otázka, zda přistoupit na hru, kterou umělec začal, je pro výstavu probíhající v galerii Svit zcela základní. Patřím k těm divákům, kteří se pobídkou ke hře zlákat nechají a proto zcela na rovinu přiznávám, že mám pro práce Jiřího Kovandy jistou slabost.

Instalace, se kterou je divák konfrontován mohla dost dobře vniknout během procházky po Smíchově, kde Kovanda posbíral pár vyhozených kusů nábytku, trochu zeleniny z kontejneru, koberec, věšák na kabáty a prázdnou krabičku od kondomů. Do některých kusů nábytku, který díry neměl, je vyřezal a když nestačil nábytek našlo se pár beden z překližky. Ale záleží vůbec na tom, jak těchto „osm soch“ vypadá? Možná tak trochu. Ale jak moc?

Na to odpovídá, i když opět v hádance „jedna žena“, mladá dívka s plachým pohledem a rozbitým džbánem, která na příchozí shlíží z drobné kopie obrazu Jeana-Baptiste Greuze (1773). Jde o podobenství ztráty panenství, které předestírá (nebo by alespoň mělo) náš přístup k objektům v druhé místnosti.

Ona hra na hledání významu a podobnosti, která by jednotlivé „sochy“ spojovala se však stává stále více absurdní. Čím více nápověd, utvrzujících ve správném čtení, divák získává, tím více propadá odlišnostem, které celek ničí, dekonstruují a vrací pátrajícího vždy zpět k rozbitému džbánu. Cítí se pak asi jako ten, kdo urputně hledá nevěstu v Duchampově Velkém skle („Nevěsta svlékaná svými mládenci“) a není ochotný přistoupit na dadaistickou hru. Hru, která je ve stejné chvíli mnohovýznamová stejně jako bezvýznamná.

To co návštěvník ve svitu vidí je hlavně on sám. Řada věcí, které se před ním objevují je zatěžkána významy. Ne každý uvidí ve věšáku stojícím v roku Duchampův sušák na lahve a celer na kubisticky tvarovaném podstavci si jen málokdo spojí s Bohumilem Kubištou. Stejně tak, chceme-li není těžké nalézt záplavu sexuálních narážek, které bychom, bez klíče v podobě Greuzovy dívky, těžko hledali.

Záplava otázek a nejasností, které nám výstava hází pod nohy, je klíčová pro tázání se, „co je za obrazem?“. V případě výstavy Osm socha a jedna žena je tato otázka přímo zhmotněna kontextem dvou místností galerie. Rozbitý džbán není explicitní výpovědí o proběhlé události. O to víc však provokuje naše představy.


Tereza Hrušková