Kurátor výstavy Aleš Kisil na jedné
z tabulí v doprovázející výstavu fotografií Evy Fukové uvádí vývoj termínu pábení. Jako první ho použil umírající Jaroslav
Vrchlický, od něhož ho později převzali
Kamil Lhoták a František Hrubín. Slovo se brzy uchytilo mezi nejbližším okruhem
přátel a získalo nejrůznější významy.
Koho tedy ona
přátelská skupina nazývala pábitelem? Byly to osoby a osobnosti na první pohled
vzájemně nepodobné a nesouměřitelné. Pábitel byl právě tak naivní malíř, jako
člověk potřeštěný zamilovaností, kutil slepující ze sirek staroměstskou
radnici, jako třeba zas Stéphane Mallarmé, Velemír Chlebnikov, nebo Albert
Enstein. (…) Těm i oněm se říkalo pábitelé pro jeden jediný, a nadmíru závazný
společenský znak. Pro schopnost jedněch i druhých nechat se nadchnou, unést,
okouzlit, pobláznit, uřknout představou a snem a dát jim ze svého a na svůj
účet cokoliv beze stínu postranní myšlenky, bez jakékoliv opatrné rozvahy a
kalkulu. Pábitelem byl míněn člověk jak osudem povznesený, tak osudem usmýkaný,
vždycky ale člověk mající svou velkou touhu a ideu, své vznešené nebo i jen
komické bláznovství, své uhranutí, svůj osud.
Takto pokračuje
tabulkový text a jako autor je Kisilem uveden Emanuel
Frynta, pábitel[1], který
pábil[2]
spolu s některými členy skupiny 42 specifický okruh lidí, jehož středem byl bezesporu
charismatický Jiří Kolář, ovlivňující velké množství svých spolupábitelů[3]
jak uměleckým, tak lidským způsobem. Pokud bychom se chtěli vyhnout takto tvrdě
konkrétní rétorice, aby snad bodovým Kolářo
– centrismem nedošlo k poškození jiných silných pábivých[4]
individualit, je stále nutno uznat, že vytvářel minimálně ohromné těžiště a živnou půdu,
magnetizující k sobě zřejmě lehce nadpřirozenou silou množství zajímavých lidí. Lidí různého
druhu a zaměření, kterým právě pábení bylo velice blízké.
Z tohoto
prostředí pochází trojice významných českých pábitelek[5],
Eva Fuková, Emila Medková a Běla Kolářová,
pro které je typické propojení vlastní pábivé [6]
činnosti s aktivitou jejich mužů Vladimíra
Fuky, Mikuláše Medka a Jiřího Koláře. Všechny přistupovaly k fotografii
experimentálně a našly si vlastní originální způsob, jak zpábit[7]
své myšlenky, což je zařadilo mezi nejvýznamnější české fotografky 20. Století.
Všechny zmíněné autorky se zabývaly uměleckou fotografií, k jejímž největšímu
rozvoji došlo během 60. Let. Tvůrčí fotografie jen pábit[8]
svět, ale reflektovat i subjektivní postoj umělce.
Dílo Evy Fukové
bylo ovlivněno lettrismem a surrealismem. Ve své tvorbě využívala náhodného
setkání a nalezené objekty, pábení[9]
všednosti a absurditu. Svoje fotografie realizovala způsobem, který je blízký
popartu ve spojení s lettrismem a
informelem. Jiří kolář spáboval[10]
její fotografie do celků, a tak vznikla například konfrontáž, nebo reportáž a doprovázel je
texty. Otázky by v tomto směru
mohly vyvolávat fotky andělů, které mají vkládací potenciál koláží příliš starého muže.
Nebylo by tedy nezajímavé vědět, zda právě toto není jedna z jeho příspěvkových
prací. Nic takového není však na výstavě uvedeno. Dá se jen předpokládat, že
konstelace obrazů nevznikla kurátorským zásahem, protože to by se zdálo jako
celkem razantní intervence do penisové poetiky daného místa a pábitele[11]
by jistě rozesmutnělo, že zde nemůže hledat hlubší autorský smysl.
Z tohoto
zaměření organicky vyrůstají i
nejvýraznější specifika Fukové tvorby – humor, práce s náhodou a cit pro
kompozici obrazu. Stejně jako do pábidel[12]
mnohých ostatních, i do jejích prací se otiskl vliv Jiřího Koláře. Zrovna před
nedávnou dobou skončila pábidla[13]
korespondence mezi příliš starým mužem a příliš mladou dámou Beatricí Bizot,
kde jme mohli vidět plejádu všech možných
koláží, roláží, proláží, muchláží atd.
Právě koláže, kde Kolář pracuje s jakýmsi vykrajovátkovým efektem a
vyprázdňuje různé tvary na klasických obrazech, aby je posléze naplnit jiným
krémovějším významem, jsou v některých dílech rozeznatelné. Mám na mysli
konkrétní momenty, kdy nám komiksová stránka poodhaluje zvídavé očíčko automobilu,
nebo boty fotkově vycpané senem. Lettrismus, tedy práci se slovem zbaveným
původního významu, zase objevíme v kumulacích informačních tabulí, čímž
vzniká jakási foto – báseň.
Dalším
vlivem by mohla být díla Běly Kolářové, kombinují tvarovost a beztvarost,
nebo uspořádanost a neuspořádanost. Tyto
prvky vytvářejí formální a obsahové napětí , tak důležité pro vnitřní život
Fukové fotografií. Podobným systémem funguje i zásadní entita humoru, jež je
podle mého názoru nejsilnějším momentem
většiny vystavených pábítek[14].
Inteligentní humor založený na surrealistické náhodě dvou setkávajících se
protikladných prvků, sofistikovaně vytříbených nepřehlédnutelným pábením[15]
autorky.
Díky přiloženému textu o pábení a
pábitelích by divák snad mohl dokonce na malý okamžik pocítit lehký záblesk
závisti k oné skupině přátel, nabytých ohromným pábitelským[16]
potenciálem a bezmeznou ochotou ponořit se do realitu deformující dětsko-
dospělácké hry.
Dítě plné přírodního sádla stráží chalupovou
scenérii vyrovnaných kulatin, rámovaných do kinofilmového okýnka dveřmi
přistaveného automobilu. Tento technologický prvek, neodmyslitelně patřící k domácké
náladě, vytváří úchvatný kulato- hranatý
skoro abstraktní obraz, poukazující na tlustého pána v teplákách mydlící
svůj skvost v lesním potoce extrémně pěnivým a nevybíravě agresivním
sovětským mycím přípravkem.
Žádné komentáře:
Okomentovat