Krátká cesta Milana Mölzera

Krátká cesta Milana Mölzera

Tento měsíc jsme měli možnost vidět výstavu „Krátká cesta“ v Galerii Sklenář v Praze ukazující tvorbu Milana Mölzera, umělce českého původu, který ale není v České republice příliš známý. Jednalo se o jeho vůbec první výstavu u nás.

Milan Mölzer se narodil v roce 1937 v Praze. Věnoval se různým formám uměleckého vyjádření. Vystudoval polygrafickou školu v Liberci, ale působil také například jako mim v Černém divadle Jiřího Srnce. Po sovětské okupaci emigroval do Düsseldorfu, kde se začal plně věnovat výtvarnému projevu na Akademii výtvarných umění u profesora Gerharda Hoehmeho. Tehdejší „svobodomyslná“ situace v západním Německu na něj měla silný vliv. V té době v Düsseldorfu působilo hnutí Fluxus, Joseph Beyus zakládal Svobodnou mezinárodní univerzitu. Umělci se scházeli v legendárním klubu Creamcheese, poslouchala se americká rocková hudba. V Galerii Schmela, kterou Mölzer navštěvoval, se konaly výstavy Yvese Kleina a členů skupiny Zero, Otta Pieneho, Günthera Ueckera a Heinze Macka. Jeho velkým inspiračním zdrojem byl Mark Rothko a pak také již zmíněný Gerhard Hoehme, jeden z nejznámějších představitelů německého informelu. Během své krátké výtvarné tvorby, která byla ukončena v roce 1976 dobrovolnou smrtí, si vytvořil osobitý styl a již během svého života byl zastoupen na uznávané Documentě 6 v Kasselu.

Na výstavě „Krátká cesta“ byla ukázána hlavní témata Mölzerovy tvorby sedmdesátých let – papírové struktury, amphibolinové reliéfy a kreslené zápisy z jeho cest po Německu. Všem z nich je společná formální přesnost a gestická technika vycházející pravděpodobně z divadelních zkušeností. Silného minimalistického výrazu je zde docilováno za použití co nejméně prostředků.

Ve formálním vývoji se Mölzer mimo jiné inspiroval tvorbou Lucia Fontany, jenž vytvořil svá první perforovaná plátna v roce 1949 a v šedesátých letech se obrátil k vrstvení pastózních barev. U Milana Mölzera se ale na rozdíl od Fontany projevují u papírových řezaných strukur dvě odlišné polohy. Jedna bravurně přesná, drsná, z které je cítit násilí, při kterém struktura vznikala. Pomocí vrstvení kontrastu tmavých a světlých papírů zde Mölzer dosahuje hloubky a na jednom reliéfu dokonce „op-artového“ efektu. Druhá je organická, nespoutaná. Působí tělesně jako zvířecí srst vybízející k pohlazení a zároveň velmi zranitelně, ukrytá za průhledným plexisklem. Tato smyslnost se trochu blíží možná i kvůli použití nezvyklého křehkého papíru ženskému výtvarnému projevu.

Dalším Mölzerovým tématem jsou vizuální cestovní záznamy. Jsou to zápisy z cest tramvají a vlakem pořízené na způsob seizmografu. Tyto křivky společně tvořící ubíhající krajiny se kroutí po arších papíru a znázorňují časový průběh cesty. Jsou určovány drkotáním vlaku. Tento princip rytmizace můžeme vidět v Čechcách v tvorbě Milana Grygara, jehož minimalistický projev mají s Mölzerem společný. On sám vytvářel kresby na základě poslechu hudby, kterou zároveň nahrával, takže poté vzniklo dílo, jež zaznamenávalo skutečnost dvojím způsobem. Tyto zvukové kresby zapisoval do partitur, které formálně působí podobným dojmem jako Mölzerovy zápisy.

Na pořádání této výstavy se podílel profesor David Galloway, který vystavoval Mölzerovy práce v roce 1975 v Düsseldorfu, a blízký Mölzerův přítel a sběratel Peter Bielicky, jenž se celý život snaží o popularizaci jeho děl. Ukazuje se na ní, že porevoluční dluh na rehabilitaci exilového výtvarného umění není ještě zplacen a že je stále ještě co objevovat.