Archiv Júliuse Kollera aneb jak předložit zdánlivě nekonvenční otázku?

Je to umění nebo není? Otázka, která už se stala téměř folklórem výstav současného umění. Od prvního představení ready-made Marcela Duchampa nám umění pokládá stále stejnou otázku: Co ještě patří do galerie a co má právo být vystaveno? Zdá se, že donutit diváka přemýšlet, co má vůbec právo být označeno za umění, je nutnost a podmínka tvorby současného umělce. Jak si vysvětlit, že je návštěvník výstav k té samé úvaze stimulován již desítky let? Převratná myšlenka ready-mades ve 2. dekádě 20. století udala směr a výtvarné umění se na jejích vlnách nechává unášet dál a dál. Jako by nebylo nic jednoduššího než zmateným návštěvníkům vysvětlovat, že umělec se snaží najít hranice umění.

Na tento problém cílí i instalace Archiv Juliuse Kollera: Badatelna. Jak jinak, z převratné otázky „Jak definovat umění?“ se v průběhu času stačila stát konvence. Na druhé straně nutno přiznat, že tato instalace k této vlastně již tradiční otázce přistupuje s netradičním, inovativním nádechem.

Dlouhý stolek s tmavě purpurovým potahem připomíná operační stůl a průvodce v bílých rukavicích na něj vykládá obsah krabice dle naší volby. Jednotlivé bíle úložné boxy popsané dle svého obsahu jsou rozestavěné na dřevěných regálech, které Vás obklopují ze všech stran. Krabice skrývají novinnové výstřižky, nahodile získané ilustrace a obrázky, vystříhané komiksy, časopisy, nebo papírový odpad. Mnoho fragmentů je nalepeno na čtvrtky, často z obou stran – Kollerův obvyklý způsob uchovávání. Zajímavá je osoba průvodce. Z technického hlediska prý bohužel není možné, aby se návštěvník přehraboval v krabicích sám, a tuto funkci zastává tedy průvodce, oděný v bílém plášti. Jeho oděv ovšem naznačuje kurátorský záměr. Rukavice jsou samozřejmou nutností, ale bílý plášť chce v návštěvníkovi navodit dojem, že je svědkem špičkové odborné činnosti a že archiv J. Kollera je vysoce vědeckou záležitostí.

Za jakým účelem J. Koller tyto nezávislé fragmenty shromažďoval je nejasné. Nahodilé výstřižky nejsou nikterak seřazeny či katalogovány. Koller, zdá se, pouze jednoduše „střádal“. Průvodce nechává otázky otevřené, výstava je tu přece proto, aby vás donutila přemýšlet a srovnávat si své hodnoty.

Důležitou součástí výstavy je studovna – stůl s materiály o J. Kollerovi, kam se můžete (ovšem nemusíte) posadit a hlavně vyplnit dotazník, který návštěvníkovi pokládá otázky o významu toho, co právě viděl a zažil a hlavně jakým způsobem by tento materiál měl být dále prezentován a předkládán.

Stejně jako mnohé jiné výstavy, i tato budí otázky o významu umění. Na rozdíl od jiných, zde ale máte dojem, že jste součástí procesu, nejen že si prohlížíte statické předměty, ale necháváte si před sebou rozbalovat překvapení dle své volby. Dotazník, který tento jakýsi happening zakončuje, návštěvníka navíc přesvědčí, že formulace a interpretace uměleckých názorů není výsadou kurátora, ale každého z nás.