Dosavadní
zájem o Molzera lze popsat vyhledáním jeho jména na internetové databázi
světových aukcí. Za posledních několik let bylo draženo pouze jedno jeho dílo
z roku 1974 a je u něj lakonická poznámka „Unsold“.
V Galerii S Zdeňka Sklenáře
v Praze byla do soboty 20. 10. 2012 k vidění výstava „Krátká cesta
Milana Molzera“. Kurátor Peter Bielický zde prezentoval ucelený výběr
Molzerových děl, která pocházejí z jeho vlastní sbírky a ze sbírky Věry
Roem. K výstavě byl vydán i vynikající katalog (design studia Aleše
Najbrta) dosud známých děl autora s popisem všech aspektů Molzerovy tvorby
(autoři Peter Bielický a David Galloway). Galerista Sklenář o existenci Molzera
věděl od poloviny devadesátých let a myšlenka na jeho samostatnou výstavu
v Čechách se rýsovala od roku 2010.
Je třeba dodat, že se jedná o první
prezentaci Molzerových děl v zemi, kde se narodil. Jeho výtvarná dráha
začíná po emigraci do Německa na konci 60. let 20. století a končí jeho
sebevraždou v roce 1976. Za svou krátkou výtvarnou kariéru se stal
význačným umělcem düsseldorfského okruhu umělců, o čemž svědčí dvě desítky
samostatných výstav i jeho posmrtné uvedení na výstavě Dokumenta 6
v Kasselu. Pro Molzerovu uměleckou dráhu mohla být významným impulzem
výstava newyorského minimal artu v dusseldorfské Kunsthalle či kontakt
s umělci v emigraci, jako byl například František Kyncl.
K Molzerově tvorbě: Po formální stránce
se jedná o struktury vytvářené prořezáváním papírů. Dále pak o lineární kresby
tužkou – jakési cestovní deníky, které vznikly během jízdy dopravními
prostředky a které reflektují ve změnách linie otřesy během cesty. Uveden je i
jeden velmi pastózní olej, vizuální stránku lze srovnat s prořezávanými
strukturami, a také vertikální objekt vzniklý vrstvením papírů.
Architektonická stránka výstavy (Federico
Díaz) nás uvádí do velmi čistého prostoru „bílé krychle“, kde dojem
z vystavených děl neruší popisky (najdeme je na zemi pod jednotlivými díly
ve Sklenářově oblíbené kombinaci „bílá na bílé“) a laboratorní defilé děl pod
skleněnými víky drží Molzerovy prořezané struktury v bezpečí od svodů, ke
kterým neposedné z nás vybízí. Jakéhokoliv návštěvníka a hlavně fotografa
zase naštvou svou tendencí clonit a házet stíny při prohlídce či snaze udělat
snímek. Nebýt těchto „prosklených rakví“, návštěvník by jistě rád rozehrál
dechem padající kadeře vyřezané z papíru. Jejich nepravidelnost by jistě holiče
uvedla v pokušení je učesat či přistřihnout. Jejich vyvážená barevnost a
dokonalá pravidelnost bezpočtu jejích vlásků zas upomíná k přírodninám.
Molzerovy struktury se mohou chlubit boštíkovskou dokonalostí.
Co se týče kreseb - deníkových záznamů pohybu,
které jsou jakýmisi EKG Molzerových cest, tak ty jsou mnohdy opatřené
jízdenkami příslušných vlaků či tramvají nebo dokonce razítky průvodčího.
Jejich lineárnost koresponduje s prořezávanými díly, ale namísto pevného
stisku instrumentu, který vnímáme u řezaných struktur, se zde Molzer dostává do
pouhého zprostředkovatele náhody, která přichází z chvění, vznikajícího
pohybem. Této náhodě dává úřednický nádech (razítka průvodčího) a jejich řadu
ukončuje německým Tod (smrt). Americký historik umění David Galloway
v souvislosti s Molzerovou tvorbou hovoří o transcendenci času,
německý galerista Helge Achenbach mluví o Molzerovi jako seismografu dění kolem
sebe sama a kurátor Molzerovy české premiéry Bielický zase o nosném tématu
stopy v autorově díle. Tento cyklus kreseb je vším výše citovaným zároveň.
Je až s podivem, jak vyzrále Molzerův styl působí, uvědomíme-li si, že
vše, co z autora známe, vzniklo během přibližně osmi let.
Výstava přichází v klasické sklenářovské
preciznosti s neznámou figurou, v 70. letech etablovaného umělce,
který zapadl kvůli svému náhlému úmrtí. Kurátor Bielický předpokládá, že po
této výstavě a zejména plánované výstavě v Dusseldorfu, se na veřejnosti
začnou objevovat nové a doposud neznámé práce.
(c)
text: Petr Hošek
fotografie: Milan Juřica
Žádné komentáře:
Okomentovat