My to nevíme

Co je umění? Jak jej prezentovat? A jak by měly výstavy současného umění vypadat? Poměrně nelehké otázky si klade podzimní výstava pražské galerie Tranzitdisplay. Kurátor Tomáš Pospiszyl se rozhodl vystavit ne pár vybraných děl, ale rovnou celou část archivu slovenského konceptuálního umělce Júlia Kollera, kterou má od Slovenské národní galerie k dispozici. A že nepůjde o tradiční výstavu, napadne návštěvníka hned při vstupu do galerie.

„Pojďte dál! A poprosím Vás, abyste zůstali na této straně stolu,“ vyzve Pospiszyl účastníky komentované prohlídky. Má přitom na sobě bílý plášť a vážný výraz ve tváři. Malý prostor ohraničený policemi s velkými bílými krabicemi navozuje pocit tajemného archivu či knihovny. Snad badatelny, nabízí se. Ve chvíli je třeba přehodnotit svá očekávání. Na tuto výstavu se nepřišlo umění pouze obdivovat, ale vskutku zkoumat, probádávat.

Július Koller, stále balancující na hraně mezi konceptuálním, dadaistickým a land-artovým umění, se po celý svůj profesní život věnoval sbírání rozličných výstřižků, úryvků z magazínů, ilustrací, ale také odpadového materiálu. Vášeň pro archivování však přerostla do enormních rozměrů, když se Kollerovi podařilo naplnit krabicemi a balíky celý byt. Po smrti umělce vytanula nejednomu historikovi umění na mysli otázka, jak celý archiv komplexně chápat? Jedná se o jeden velký projekt, který koresponduje s dadaistickým osvojováním si světa, nebo můžeme hovořit o zapálené snaze alespoň částečně kategorizovat a roztřídit vizuální a textovou kulturu, která nás zahlcuje? Je možné mluvit o umění, jež si zaslouží pozornosti galeristů, nebo je třeba s archivem nakládat jako s možným inspiračním a podnětným zdrojem pro Kollerovu tvorbu?

Před těmito všemi otázky stojí návštěvník výstavy, odpovědí se však dočká jen stěží. V jednu chvíli se Pospiszyl obrátí na účastníky a zeptá se: „Je toto umění? My to nevíme.“

Nikdo nic netuší, ale je třeba si přiznat, že dilema by zřejmě nevyřešil ani samotný Július Koller. Už určitá tajemnost kolem celého archivu za umělcova života vypovídá o tom, že se jedná spíše o soukromou zálibu, která je bizarní především svými rozměry. Spolu s určitou teatrálností, která návštěvu archivu doprovází, se nabízí hned další otázka- není tu nakonec největší fetišista sám kunsthistorik, hledaje nenalezitelné?

Tranzitdsiplay touto výstavou zároveň potvrzuje svou roli provokativního experimentátora na pražské galerijní scéně. Stává se platformou, která nenabízí pouhou prezentaci umění, avšak pokládá obecnější otázky týkající se nejen problematiky vystavování, ale také samotné podstaty umění. Není důležité, aby byly všechny otázky nakonec zodpovězeny. Zásadní je, že existuje prostor, kde je možné v dialogu pokračovat. A zároveň bude zajímavé sledovat, co se bude s archivem Júlia Kollera dít dál.


Anna Remešová