Návštěva u Kollera

Podzemní prostory Tranzitdisplay nechávají diváka nahlédnout do Archivu Júliuse Kollera (1939-2007), významného Slovenského (nejen) konceptuálního umělce. Výstava, co není tak úplně výstavou (a to se značí již v jejím názvu: „Archív Júliusa Kollera: Badatelna“) a pohybuje se někde mezi prohlídkou kuriózní pozůstalosti a performance, si vlastně neklade tak úplně za cíl představit umělce a už vůbec ne prezentovat v celistvosti jeho dílo. Július Koller nepatří v Čechách mezi známé osobnosti poválečné umělecké scény a o to nevěrohodněji může působit i prohlídka archivu s kurátorem výstavy Tomášem Pospizsylem. Náhodný divák „z ulice“ (i když s touto téměř nepravděpodobnou návštěvou se v Tranzitdisplay skoro nedá počítat), by mohl nabýt dojmu, že je buď osobnost Kollera nebo i prezentovaná část jeho archivu výplodem fantazie organizátorů výstavy.

Tento pocit není náhodný a jistě se odvíjí od celého konceptu „výstavy“, která především klade otázky, na které je nutné vždy a znovu odpovídat tváří v tvář každému umění. A sice, „co je vlastně uměleckým dílem?“, „kde se nacházejí jeho hranice?“ a především pak, v souvislosti s vystavenou Kollerovou prací, „Jaké je právo kurátorů, případně správců uměcovi pozůstlosti, vkládat nové významy do něčeho, co je dost možná vůbec mít nemělo?“.

Výstavní projekt v sobě tak skrývá několik možných dimenzí uchopení. V běžném návštěvníkovi jistě vzbudí více jak 30 velkých, nejrůznějšími výstřižky z časopisů, pohlednicemi, reprodukcemi a „uměleckými polotovary“ naplněných a pečlivě tématicky popsaných beden zvědavost ohledně Kollerovy tvorby. Snad již jen kvůli tajemnému nádechu celé prezentace, která je důmyslně vedená a nechává divákovi pocit relativní volnosti ve výběru tematických okruhů archivu, tzn. beden, jejichž obsah je mu po té s největší opatrností v bílých rukavičkách předkládán, vidíme a odnášíme si každý z výstavy něco jiného.

Problém archivu však je, že nelze vnímat selektivně a je nutné počítat s každou jeho jednotlivou částí. Protože právě v ne zcela uspořádané komplexitě a nejasné definovatelnosti tkví podstata archivu, jenž neshromažďuje informace o realitě 70. a 80. let, ale naopak odkazuje k něčemu za každodenní realitou, k něčemu co se může jevit jako vnitřní universum Júliuse Kollera. A to, že výstava může být těžko uchopitelná ve chvíli, kdy se nad ní začneme zamýšlet a kdy se pokusíme odpovídat na výše uvedené otázky, podtrhuje její význam v rámci současného uměleckého dění.