Düsseldorf a jeho Milan Mölzer

Düsseldorf a jeho Milan Mölzer

Kurátor výstavy Peter Bielický se zabývá prací Milana Molzera z posledních let jeho života, která prožil v Düsseldorfu a studoval zde Uměleckou akademii v letech 1969 – 70 u malíře informelu Gerharda Hoehmea.  Mölzer  navštěvoval grafickou školu v Liberci a po studiích se živil jako sázeč. Později se pod vedením choreografa Miloslava Lipinského naučil hrát pantomimu, která byla v té době  velice populární a účinkoval v několika divadlech. V roce 1968 musel s celou rodinou emigrovat do Německa, kde před svou smrtí roku 1976 vytvořil většinu svých děl a stal se významným umělcem podílejícím se  na mnoha výstavách.

Mölzerovo dílo navazuje na ZERO art movement, umělecké hnutí založené v Düsseldorfu Ottem Pienem, Heinzem Mackem a Güntherem Ueckerem. Tato skupina se návratem k pomyslnému nulovému bodu chtěla distancovat od činů předešlých generací a oslavovala příchod nové doby. K výrobě svých děl členové skupiny používali hlavně každodenní materiály, jako byly třeba kartony a role od toaletního papíru. Součástí této skupiny na mezinárodní úrovni byli i Jan Schoonhoven a Henk Peeter patřící k nizozemské odnoži. Když se podíváme na Schoonhovenovy řezané a lepené geometrické reliéfy a Peetersovy obrazy tvořené umělou srstí je jasné, že odtud Mölzer musel čerpat svou  inspiraci. Dalším ovlivňujícím faktorem byl   informel zprostředkovaný hlavně malířem Gerhardem Hoehmem,  ve kterém bychom mohli najít předpoklady pro Mölzerovy amphibolinové reliéfy. Posledním zdrojem inspirace byl concretism, neboli konkrétní umění, což byla forma abstrakce, která neměla skrze jakékoliv symboly asociovat realitu, protože linie a barvy jsou samy o sobě konkrétní.  

Mölzerovo dílo reprezentované na výstavě lze rozdělit do několika kategorií podle technik. Řezané papírové struktury,  amphibolinové reliéfy a vizuální záznamy z jeho cest. V některých svých prací používá také barvu, která podtrhuje strukturu děl  a psané slovo, které je významově posunuje do nové roviny.

Na výstavě byly  největší měrou zastoupeny  řezané  struktury, ve kterých Mölzer kromě jiného vychází z minimalistické tradice a jednoduchými symetrickými zářezy porušuje povrch podkladu. Zvláštností  některých těchto prací  je, že dochází k jakémusi překrývání dvou plánů. Tyto plány nejsou odděleny, ale jeden vychází z druhého, jako by se jednalo o důsledek určitého činu provedeného na podkladové desce. Spodní plán se skládá z pravidelných a promyšlených zářezů, jejichž papírové přebytky přečnívají a visí přes rovinu obrazu a tvoří tak další plán. V této papírové srsti tušíme jakýsi systém nastavený první vrstvou, ale chlupatá změť ho jaksi mate a vzniká  tak příjemné napětí, které činí celé dílo atraktivním.  Toto pnutí  je ještě zdůrazněno touhou pozorovatele struktury se dotknout, která však zůstává neukojena.

Jiné řezané práce se skládají jen z jednoho plánu. Zde však napětí pramení z jiné skutečnosti. Podklad je Mölzerem jaksi zraňován a vzbuzuje dojem poraněné lidské kůže. Tato brutalita však není nijak ofenzivní vůči pozorovateli a dopadá na něj jen v podobě neurčitého pocitu.

Dalšími vystavenými díly jsou obrazy z amhibolinových fasádních barev. Tyto husté fasádní barvy využívá k vytváření hutných basreliéfů, které opět vytváří symetrickou strukturu porušenu vláčným chováním nanesené hmoty a zachází s tímto matriálem skoro jako pekař s polevou. Obrazy na mě působí  až poživatelným dojmem, který díky reálné jedovatosti hmoty vytváří další šikovně skryté napětí.

Zdá se mi, že v  různých textech vztahujících se k výstavě, řada diváků upřednostňuje řezaná díla, která považují za nejsilnější polohu autora a která tvoří většinu vystavených prací. Mě však více zaujaly jeho kresby  a fotografie z krátkých cest. Osobně mám velkou slabinu pro tu polohu autorů, kde reflektují sami sebe. Zahrnovat sám sebe do vlastní práce je určitá forma legitimizace své osobnosti a opakované vracení  k sobě sama pro mě značí schopnost revize vlastních názorů. Nejvíce mě proto oslovují díla, která jsou s autorem co nejvíce sepjatá. Přijde mi, že abstraktní směry, ze kterých Mölzerova tvorba vychází často vedou spíše k tomu, aby sám sebe do určité míry popíral.  Proto si myslím, že právě fotografie a  kresba s poznámkami jsou příjemným vyvážením zbytku Mölzerova díla.