Krátká cesta, ale dlouhý návrat

Dílo Milana Mölzera (1937-1976) muselo urazit dlouhou cestu, než se poprvé po čtyřiačtyřiceti letech představilo českému publiku v pražské galerii Zdeňka Sklenáře. Zato životní cesta Milana Mölzera trvala jen necelých čtyřicet let, než se ji sám roku 1976 rozhodl přetnout. Zcela nejkratší, ale umělecky daleko nejplodnější, byla cesta Německem, kam původem český umělec i s rodinou emigroval v roce 1968 a kde ještě za svého života realizoval řadu úspěšných výstav.

V souvislosti s Mölzerovou první českou výstavou se nabízí otázka, proč bylo toto evidentně významné dílo představeno až nyní a nestalo se tak již dříve v posledních dvaceti letech? Jak uvádí v katalogu Peter Bielicky, kurátor výstavy, byl Milan Mölzer jednoznačně düsseldorfský umělec, ovšem kořeny jeho tvorby nalezneme v Čechách. Představení jeho díla také potvrzuje narůstající zájem o umění sedmdesátých let, což jen dokládá dvouletá snaha ředitele galerie Zdeňka Sklenáře o dohledání všech Mölzerových děl, která se nacházejí v soukromých (především německých) sbírkách. K tomu třeba dodat pro české publikum dobrou zprávu, že jedno z děl zastoupených na výstavě zakoupila do svých stálých sbírek i Národní galerie.

Čím si dílo do této doby u nás téměř neznámého umělce vysloužilo tolik pozornosti a pozitivních ohlasů? Dílo Milana Mölzera je jen těžko oddělitelné od jeho osoby. Jak rozměrnější reliéfní práce řezané do papíru nebo amphibolinu (vysoce odolný lak), tak drobné seizmické cestovní kresby se pojí s jeho životem i smrtí. Tyto dvě roviny jeho tvorby se mediálně různí a přeci spolu vnitřně souvisí. Reiseheft (cestovní poznámkový blok) i Reisetagebuch (cestovní deník) vznikly v roce 1976 při dvou cestách vlakem a nechávají pronikout blíže k umělcovým myšlenkám, které se vynořují, zatímco umělcova ruka volně přejíždí po papíře vedena rytmem chvění vlaku. Třetí soubor takových kreseb vznikl při skupinové cestě z Düsseldorfu do Amsterodamu, která byla určitým uměleckým happeningem, jehož účastníky byly kromě Milana Mölzera ještě Alex Kayser, George Brecht a Andre Thomkins. Záznam cesty vyšel roku 1977 formou katalogu, obsahujícího jak seizmické kresby a fotodokumentaci, tak rozhovor zúčastněných (nahrávaný celou dobu na pásku).

Na výstavě je prezentován jen zlomek kreseb a to především těch, kde se již objevují umělcovy existenciální pochyby. Vystavená řada těchto „automatických deníkových zápisů“ pak končí fotografií Mölzera, prořezanou tak jako jeho papírové reliéfy,naznačující tak způsob Mölzerova odchodu ze světa.

Desítka vystavených reliéfů zastupuje další zhruba padesátku do dnešního dne dohledaných prací a v šíři rozvíjí formy lišící se barvou, vzorem, materiálem či způsobem řezání, všechny však založené na principech rytmu, harmonie, destrukce a znovu povstávání. Drobné šupinky chirurgicky přesně řezaného papíru vytváří hapticky přitažlivý povrch, který však našemu hmatu uniká pod ochranu plexisklových krytů, kterými jsou obrazy od začátku opatřeny. Je to především pro každého vnímatelná krása křehkého a při nesprávném zacházení snadno zničitelného papíru, který zde ožívá, lehce se natahuje směrem k pozorovateli a nechává mu nahlédnout pod povrch, pod kůži, do svého pomyslného nitra.

Přestože by bylo jistě možné uvést řadu vlivů i paralel jak ke světovým, tak domácím umělcům, přináší dílo Milana Mölzera nové senzuálně-vizuální kvality, které nejenže obohacují náš pohled na dobu sedmdesátých let, ale jsou díky své hluboké senzibilitě a možnostem vnímání působivé i v rámci umění současného.