Interpretovat ! (Petr Hošek v archivu Júliuse Kollera)

Archiv Júliuse Kollera: Badatelna; Tranzitdisplay 12/9-4/11 2012

      Příznačně 28. října - v den české státnosti - jsem zhlédl Archiv Júliuse Kollera – slovenského umělce v české metropoli. V mozku se mi rozvířilo mnoho otazníků ohledně pojmu interpretace a jejím významu. O tom pro mě výstava byla.

      [Nejdříve jsem usedl ke stolu v první části místnosti a začetl se do archů, které výstavu přibližují. Roztěkaný zrak přejížděl přes stůl s knihami, dotazníky a katalogem předešlé výstavy Júliuse Kollera v Bratislavě. Podtrhával jsem si pojmy jako „synoptická mapa moderní civilizace“, „privátní sonda do veřejné sféry a masové kultury“ či „vědeckofantastická retrospektiva“ a přemýšlel, zřejmě jako všichni návštěvníci, jak výstavu-archiv uchopit a jak jí pochopit. Pohovořil jsem s průvodcem a dozvěděl se, jak na instalaci pohlíží návštěvníci: Zaraženě procházejí, sedí u stolu, listují v knihách a katalogu, vejdou do prostoru badatelny a pohlíží na štítky krabic z obchodu IKEA, ve kterých je zlomek Kollerovy pozůstalosti. Nejoblíbenějšími krabicemi jsou ilustrace a výtvarné polotovary. Osobní manipulace dovolena není, na vyžádání je možné nahlédnout do obsahů krabic. Začal jsem si malovat plánek instalace a mozek si vybavoval jiný archiv – ten  Emila Filly, vystavený v Kutné Hoře před několika lety. Usrkl jsem kávu, přečetl Kollerovo „Toto je obyčejná hadra, která sa právě mení na umělecký objekt“ a na několik sekund mi ta věta přišla přiléhavá právě pro tuto instalaci – „toto je skrumáž výstřižků, která se právě mění na umělecký objekt“. Mozek požadoval revidovat paradigma, že v galerii jsou vystavována umělecká díla. Rozhodl jsem se tedy udělat si v tomto archivu-platformě to, co jsem považoval za svůj úkol– udělat si svojí výstavu, být kurátorem. Čím jsem omezen a jaká byla a bude cesta těchto artefaktů k mému zraku? Julius Koller cosi sesbíral a není od věci zmínit, že sesbírané množství výstřižků-objektů ho poněkud omezovalo v žití v jeho bratislavském bytě. Tuto Kollerovu interpretaci zdědilo několik institucí, které ji interpretovaly tím, že její zaměstnanci ji roztřídily. Z této již dvojitě interpretované skutečnosti byla kurátorem Tomášem Pospiszylem udělána další interpretace – selektoval celek a přivezl do Prahy část archivu. A poslední krok – již čtvrtou selekci provedu já, jako účastník (nepřišel jsem na návštěvu, ale účastnit se procesu) výstavy.]

      Požádal jsem o otevření těchto krabic: FOTO-AKTY, VÝTVARNÉ POLOTOVARY, PLOŠNÉ VÝTVARNÉ OBJEKTY, ILUSTRACE A a ILUSTRACE B. V první jmenované krabici se zjevily ženské akty ze 70. let, ukřižovaný nahý Kristus na reprodukci Ukřižování od Mistra vyšebrodského oltáře, fotografie nahých černošek z cest Zikmunda a Hanzelky, návod na pračku a vánoční pohledy. Vše nalepené na žlutých hrubých čtvrtkách rozměru A3. Pro sebe jsem si interpretoval vánoční pohledy jako zástupný symbol Vánoc, které jsou jednou za rok a vyvolávají stejně radostné pocity jako pohled na lidský akt, na který se (alespoň v Kollerově době) nebylo možno dívat tak často jako dnes. Návod na pračku zas může býti narážkou na chybějící ošacení, které je po čas nahoty práno. Má hlava přistupovala na tuto hru a vymýšlela si možné asociace a kontaktní možnosti materiálů mezi sebou.

      Plošné výtvarné objekty odhalily již známý formát čtvrtek, na kterém byly drobné kresby vzniklé drippingem akvarelových barev, strhnutím papíru nalepeného na podklad, minimalistické čáry provedené tužkou. Vznikaly spontánně či během dlouhého procesu? Vznikly za účelem vystavení? Jak by Koller chtěl, aby s nimi bylo v této situaci nakládáno?

      Po této krabici jsem si uvědomil jednu závažnou změnu oproti své běžné návštěvě galerie: Jsem v neustálé interakci s „manipulátorem“ obsahu krabic. Přítomnost cizího člověka při mém uměleckém zážitku byla něco neobvyklého a nutně pro mne znamenala jistou komplikaci ve vztahu k obsahu vizuálního materiálu, který byl jím předkládán s jeho bezprostředním komentářem. A toto byla další z řady interpretací, která byla kladena mezi mne a Kollera.

      Krabice Ilustrace odhalila kresby Heleny Zmatlíkové. Příběh, který se v této krabici odehrával, byl poněkud náročný na pochopení: Ilustrace různých autorů poskládané a poslepované k sobě a opět navršené do krabice. Jaký byl účel tohoto konání? – podobně jsem se ptal sám sebe, jako se mne později ptal dotazník: „Jaký je smysl podobného sběratelského celku? Jde o výplod dětinské zábavy nebo zvláštní duševní patologie?

      Když se zoufalí pacienti doktora Karla Nešpora z protialkoholického oddělení Bohnické kliniky ptají, co mají dělat se životem, radí jim psát například paměti. Archiv Júliuse Kollera jsou pro mě jeho vlastní paměti v poněkud bizarní podobě. Přinášejí osvobozující a nabíjející dojem. Nestoupal jsem po schodech k východu z galerie utrápen a uchozen jako z velkých muzeí obvykle bývám po stejném čase, jaký jsem strávil s Júliusem Kollerem. Důvod: nutnost mé aktivity, která mi dovolila vytvořit si osobní vztah ke své (já volil krabice!) výstavě. A konečně jistý duchampovský dadaismus, který mne celou dobu udivoval a vyvolával nové a nové souvislosti. Na výstavu lze podle mne chodit každý den a vždy vidět něco jiného. Tento fakt vnímám jako velký přínos této události. Zmíněný fakt nezastiňuje, ale vlastně odpovídá na otázku „stojíme před uměleckým dílem?“

(c) Petr Hošek