Posedlost něčím se stává legitimním aktem umělecké činnosti,
proč by jí tedy nemohla být posedlost městem? Posedlost je však zároveň tím, co
může zaslepit a připravit posedlého o tolik potřebný nadhled. A to se stalo
v Městské knihovně městem posedlým writerům.
Nic proti jakékoliv formě streetartu, pokud je na ulici či
v jiném veřejném prostoru. Galerie je však specifickým prostorem, který
bych zrovna nenazval veřejným. Krása graffiti je mimo jiné v tom, že
reaguje na určité místo a situaci. Jak však reagovat na bílé galerijní zdi? Není
zeď jako zeď, každá má nějaký význam, kontext a je potřeba s ní pracovat
individuálně, galerijní zdi zkrátka nejsou zdi podél železničních tratí, ani
nelemují ulice. Vystřihované nálepky Swon jsou neuvěřitelně poutavé a silné
právě v zapadlé uličce, kde je potřeba si jich všimnout, protože organicky
vrůstají do svého podloží. Doplňují místo a poutavým způsobem stárnou. Ne tak
v galerii, kde působí akademicky a sterilně. A právě to jsou dvě největší
výtky na vše, co je v GHMP prezentováno. Graffiti je v galeriích
neskutečně mrtvé a s ulicí má společný snad jen vizuální jazyk. A to
k důvěryhodnosti rozhodně nepřidá. Prodejní galerie zaměřující se na
graffiti zde vytvořily jakýsi mustr ideálně prodejných výtvorů writerů, kteří
si tak snaží rychle vytvořit vlastní jazyk, který posléze nejsou schopni
opustit, ať už pracují na plátnech, galerijních zdech či se pokusí vrátit zpět
na ulici. Zřejmě nejviditelnější je tento trend na dílech Maskera, která jsou
jasně rozpoznatelná a jedno jako druhé. Ano, graffiti a speciálně tagy mají
blízko z vytváření značek a vlastního loga, to co však předvádí Masker
nebo Pasta Oner je čisté brandování, dobře prodejná značka bez větších konotací,
není to práce na sdělení, ale jen na formě, protože forma prodává a ne příběh
nebo idea. Je legitimní si tvorbou vydělávat, ale s rozhodnutím svou
tvorbu zpeněžit a vytvořit z ní zboží jde ruku v ruce odtržení od
alternativy, onoho útulného brlohu, který však ke graffiti vždy neoddělitelně
patřil.
Žijeme v době, kdy se každá další alternativa stává
rychleji a rychleji mainstreamem, a graffiti nejsou výjimkou. Je však až
zarážející, jak rychle tento žánr dosáhl své tržní hodnoty v Čechách. Jak
rychle se z graffiti stal jazyk reklamy na vlastní ega, která se nezastaví
před jakýmkoliv prostorem a dokáží se vetřít kamkoliv a ještě se utvrzovat
v tom, že to je legitimní, nezbytné a jde o punc současnosti. Graffiti se
také stalo jakýmsi lakmusovým papírkem tolerance společnosti, které je
donekonečna předhazována kriminalizace writerů tvořících ve veřejném prostoru.
Není daleko doba diskuzí o tom, jestli je pro graffiti vhodné vytvářet legály,
jestli je to neznehodnotí a nesebere kouzlo. A po pár letech stejní lidé
vystavují v nejprestižnějších galerijních prostorech. Podobně se stali
graffiti obrazem doby. Kdo chce být mladý, alternativní a divoký, musí si
nechat posprejovat kus svého baráku, obchodu či alespoň longboardu. Tato
nekonzistentnost názorů je pro českou writerskou scénu typická.
A právě z této nekonzistentnosti plyne duchovní a
obsahová prázdnota výjevů prezentovaných v GHMP. Nenabízejí nic, co by
nebylo známé z ulice, nic, co by nebylo známé z reklam, a nic, čeho
by nebyl plný internet. Vizuální jazyk writerů vystavujících v GHMP je
akademicky nudný a je jen otázkou času, kdy se začne vyučovat na uměleckých
školách a tím se definitivně kodifikuje jako jedna z uměleckých disciplín,
která jde pilovat a známkovat. Je vůbec nějaký důvod chodit do galerie, když
jsou ulice plné čerstvějšího, kvalitnějšího graffiti? Absolutně ne. Městem
posedlí je bezpochyby nejhorším možným pomníkem, který si zdejší graffiti scéna
mohla postavit a nejhorší výstavou zařazenou do jinak kvalitního programu GHMP.
Bohužel i tato instituce ale plní poptávku po barevném, rádoby alternativním a
hýbajícím se kýči, který sice potěší, ale jinak je jen na efekt a naprosto
prázdný.
Žádné komentáře:
Okomentovat