Na počátku byl slovní zmatek. Totiž název na plakátu, přesněji - disonance mezi českým a anglickým zněním. "Podoby vzdoru" přece nesou jinou smyslovou zátěž, než "forces of resistance", které doslova přeložíme jako síly odporu. Připomnělo mi to příběh s distribucí filmů v Rusku v 90. letech, když filmy v originálním znění v kinech byly moc vzácné, přitom názvy v překladu jejích dublovaných verzí bývali občas přetvořené k nepoznání. Poté se mi často stávalo v konverzaci, že jsem slyšela nic neříkající název, ale když jsem slyšela popis děje, uvolněně jsem vydechla - znám ten film, ale "u nás" se jmenoval jinak.
S těmito myšlenky jsem si koupila lístek a pokračovala na výstavu do věže DOXu.
Kotíková tvorba, jak se můžeme dočíst v několika zdrojích, nevyjímá tiskovou zprávu výstavy, byla v českém prostředí ojedinělá a nezvyklá. Američan druhé generace s českými kořeny, který se rozhodl přestěhovat do "země předků". Myšlenkově ale zůstal u konceptu, založeného americkou uměleckou tradicí. Vystudoval pod vedením jednoho z pionýrů institucionální kritiky Hanse Haackeho v Cooper Union a mimo jiné se zabýval kritikou konzumního systému a globálních korporací. V prostředí post-komunistických zemí v době, kdy se přestěhoval si většina neuvědomovala paradoxy globální ekonomiky, stejně neobvyklý byl také projev kritického postoje k celosvětovému dění přes umělecké vyjádření. Tak se Kotík sám stal určitým paradoxem: na jednu stranu jeho zjevně antikapitalistický tón je celosvětově vyznívající, na stranu druhou zařazením do kontextu se stává outsiderem v postkomunistické Evropě. Tím připomíná problematiku střetu "globálních" hodnot a postmoderní individuality projevu v rámci konkrétní kultury, o které píše Boris Groys v několika esejích o Evropě a "jejích druzích".
Cílem výstavy však nebylo dotknout se jakéhokoliv z těchto problému. Doprovodný text slibuje "průřez" Kotíkovy tvorby se specifickým zaměřením na “všední objekt domácího prostředí”. Vyškrabané modely kosmických lodí na toastech, militantní mikro modely domácích spotřebičů, pohovka s ukrytou raketou - jak to má být přeloženo? Výstava konceptuálního umělce, která se zaměřuje na formu vyjádření, nikoliv koncept tvorby samotné. Pokud bych neudělala chybu a nepodlehla bych těmto vysvětlením o Čechoameričanovi, jehož tvorba nezapadá, ale týká se nás všech atd., vyhnula bych se analytickým pochodům k otázkám integrace, evropské a post-komunistické zkušenosti a globalizace umění, které mě trápili po celou dobu, strávenou na výstavě. S čistým svědomím bych prohlédla mině než desítku prací amerického umělce, který tvořil 7 let v Praze. Tvořil objekty, zapadající do mírně levicového trendu a které najdeme na každém bienále v jemně transformovaných podobách, promlouvající jednoduchým jazykem a formou. Vždyť globalizované umění je skoro jako televize pro pokročilé - a ještě navíc nás pobaví doporučením v textových vysvětlivkách "nádechem ironií a humoru". A zpátky k pojmům - to, co se někomu může jevit jako jemnost, pro jiného je opatrnost a rozvážnost. Přece svoji kritikou nikdy nedráždí, nevyvolává problémy nebo diskuze, ale hravě z dálky peříčkem polechtává systém, kterého jsme všichni součásti, ale na rozdíl od nás je likvidní pro trh. V tomto bodě se síly odporu stávají pouze podobou vzdoru. Dočasnost aktuálního umění zde ukazuje svoji smutnou stránku - každý den je nová revoluce, a včerejší “zlé konvičky” nedokážou vystát dnešní spotřebitelskou technokracii “jablka” nebo politiku mezinárodního monetárního fondu.
Zařazení jediné osamocené fotografie Hanse Haackeho jako snaha upozornit na vliv učitele, který by "bylo chybné opomenout" není příliš vhodná prezentace, spíše naopak. Přitom třeba Haackeho On Social Greace, s 90ti procenty Kotíkových objektů -zápůjček ze soukromých kolekcí by diváka určitě pod bílou lištou neviditelných spojení zavedla k dalším "dimenzím" této výstavy.
Žádné komentáře:
Okomentovat