Street art převrácený na hlavu

„Naposledy vás upozorňuju, jestli toho nenecháte, tak vás dám vyvézt! To už je do nebe volající!“, křičela kustodka na skupinu očividně uvolněných středoškoláků metajících po sobě polštáři. Po prohlídce výstavy světového street-artu to byla, myslím, odpovídající reakce.

Tuto přehlídku graffiti a street-artu z České republiky i několika zemí světa najdeme v Galerii hlavního města Prahy. Jejím kurátorem je Radek Wohlmuth, který o vystavených dílech či jejich autorech mluví jako o světové špičce. Já sama nejsem odborník pohybující v graffiti scéně, ale co mohu z mého pohledu návštěvníka říci, že se o žádný unikátní soubor děl nejedná. Po formální stránce jsou díla nedotažená (například graffiti převedené do trojrozměrného objektu podobající se geometrické abstrakci, kterému šlo, předpokládám, o čistotu formy, působí až žalostným dojmem), a to i tehdy, byla-li jejich nedotaženost autorovým cílem. Svým obsahem mě žádná z vystavených prací také nijak zvlášť neoslovila.

A to nemluvím o prezentaci graffiti v prostorách galerií, která se poprvé objevila již někdy v sedmdesátých letech a která popírá základní princip street-artu. Ten vidím spíše jako sociologický fenomén, kdy jedna „crew“, která má vlastní pravidla a svůj počet writerů, se snaží předčit tu druhou. Čím větší má počet svých zásahů ve veřejném prostoru, tím získává větší moc, je silnější. „Tagování“ rajónu přišlo do naší kultury v té chvíli, kdy lidé už nebyli ochotni ztrácet své vlastní životy jako třeba ještě italští mafiáni ve třicátých letech, a vyměnili zbraně za spreje.

Představení jakýchkoli kontextů či problematických témat (jako je například kriminalizace street-artu) se na výstavě také nedočkáme. V jedné místnosti se sice promítá několik videí, ve kterých se ale naprosto nesystematicky vyjadřují různé osobnosti z oboru psychologie, writeři a výtvarníci (Jiří David, František Skála), kteří ani nemají se street-artem nic společného. Dost často se také jedná o pořady nevalné kvality. Jediné vystavené texty doprovázejí sprejerské akce na videozáznamech. Jsou psány slangem. Najdeme v nich „nabarvený mazec“, „binec“, nebo že „se musel zdekovat“. Kurátorovi se v nich, myslím, nepodařilo podtrhnout atmosféru street-artové komunity a v daném kontextu působí tyto průvodky spíše směšně. Stejně jako vyskládané krabice, na kterých si mohou návštěvníci „zatagovat“. Nevím, jestli se galerie snažila napodobit vydařenou instalaci výstavy Krištofa Kintery, či jestli to byl kurátorův záměr, rozhodně to vyznělo spíše jako plocha na čmárání na dětském hřišti.

Mluvit o této výstavě jako o vrcholu sezóny v GHMP (jak napsal na serveru České televize Josef Vomáčka v článku Městem posedlí na důležitém vývojovém stupni) je podle mého naprostý omyl. Možná z hlediska adolescentních školních výprav i jiných, které zde budou hledat vzrušující zážitek z něčeho zakázaného, něčeho, na co se dívá většinová společnost spatra. To je ale doopravdy málo.