"A Time for Choosing"

V dnešním světě globalizace a korporací, kdy propojení mezi jednotlivými organizacemi všech možných druhů je ohromné, může být těžké, možná až nemožné pro běžného člověka identifikovat latentní spojení a vlivy, jejichž důsledky jsou často v rozporu s morálním cítěním většinové společnosti. Tento rostoucí trend na mezinárodní úrovni sice nemusí být vždy na první pohled viditelný, ale většina lidí ho cítí zprostředkovaně díky aférám a informacím unikajícím z tajných sfér těchto systémů.

Na problematiku nadnárodních korporací, jejichž mocenská agrese a průmyslová mašinerie je umně skryta za maskou utilitárních předmětů a reprezentativní reklamy, ve svém díle reaguje český umělec vyrůstající v Americe Jan Jakub Kotík.

Narodil se roku 1972 v Buffalu ve státě New York do umělecké rodiny dirigenta a historičky umění Charoltty Kotíkové, rozené Pocheové. Charlotta byla dcerou profesora Emanuela Pocheho a Herberty Masarykové. Kotík byl tedy členem vysoce kulturní rodiny, čímž byl bezesporu determinován i v New Yorku, kde absolvoval La Guardia High School of Music and Art a pokračoval na Cooper Union for the Advancement of Science and Art pod vedením Hanse Haacka. V roce 2000 přesídlil zpět do Prahy, odkud jeho rodiče v sedmdesátých letech emigrovali a od té doby tvořil v Čechách. Účastnil se mnoha výstav a v roce 2007 se stal laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého, bohužel již tohoto roku předčasně zemřel na rakovinu.

Kotík ke kritice zakotvených společesnko- politických struktur a jejich "všudypřítomné vyšší" moci využívá běžných utilitárních materiálů, které jsou divákovi dobře známé ze všedního života. Tím že tyto předměty uvádí do zdánlivě absurdních souvislostí, posunuje jejich význam do jakési hlubší výpovědní roviny, která je však jakémukoli pozorovateli celkem snadno srozumitelná díky použitým prostředkům. Tato tendence využívat předměty denní potřeby ke kritice společensko – politické situace by nám mohla naznačovat inspirační zdroj v americkém popartu.

Na výstavě v galerii DOX lze vidět obrazy z toustových chlebů, sedačky se zabudovanými raketovými hlavicemi, malé domácí spotřebiče vyrobené z částí modelů válečných strojů, lištové kresby skrývající ve svých útrobách pravdu, domácí spotřebiče polepené nápisy typickými pro bojové stroje a další. Všechna tato díla vesměs reagují na jeden obecný problém využívající pokaždé jinou rétoriku.

Jedna z prací zpodobňuje hlavu bývalého amerického prezidenta Ronalda Reagana, vytvořenou z elektrického drátu napojeného na toustovač od korporace General Electric. Toustovač může být zapnut divákem a začne napájet drát, který se rozžhaví a rozzáří tak Reaganův portrét s blyštivým úsměvem. Dílo naráží na konkrétní situaci Ronalda Reagana, který v padesátých letech působil jako moderátor, umělecký poradce, herec a producent v show  General Electric Theatre, jejímž byl i spoluvlastníkem. Zároveň byl hlavním řečníkem společnosti a jezdil po jednotlivých továrnách, kde svým vytříbeným projevem vytvářel dojem lidského zacházení. Z tohoto projektu byl však v roce 1962 propuštěn a také show ve své nejpopulárnější podobě zanikla.

Reaganův adoptivní syn Michael Reagan se domnívá, že GE rozvázala s Reaganem smluvní poměr pod tlakem Roberta F. Kennedyho – hlavy nejvyššího státního soudu zabývajícího se veřejnými aférami. Díky ztrátě těchto závazků se Reagan mohl věnovat jiným aktivitám, zejména začal působit politicky. Vyhranil se proti komunistům a samotné vládě. Pojal vlastní myšlenku menší vlády, kde by se snížila byrokracie, plýtvání penězi na nedůležité věci a organizátorský vliv vlády na životy samotných občanů. Tato jeho myšlenková tendence spolu se skvělým verbálním projevem vyvrcholila v jeho slavné řeči z roku 1964 nazvané "A Time for Choosing", označovaná také jen jako The speech. Tento Reaganův půlhodinový projev provedený v rámci předvolební prezidentské kampaně Barryho Goldwatera mu otevřel dokořán dveře politického světa tak, že se za poměrně krátkou dobu stal guvernérem Kalifornie.

Všechny tyto informace naznačují, že Reagan právě díky vystoupení z GE mohl nastoupit svou politickou kariéru a dosáhnout tak nejvyšší mety, tedy stát se o osmnáct let později nejstarším zvoleným americkým prezidentem. Tato skutečnost však může otevřít polemiku nad tím, jak Kotík vnímal své dílo. Jestli ho chápal jako ztvárnění obecných fakt, nebo jestli se snažil proniknou do hlubin dané problematiky, která je sama o sobě nad míru komplikovaná, jak můžeme vidět na Reaganově příkladu. Podle interpretace u vystaveného díla Původ druhů, byla právě energie z korporace GE to, co nejvíce rozzářilo Reaganovu hvězdu. Paradoxně z výše uvedených informací lze soudit pravý opak, a tak zde můžeme sledovat značný interpretační rozpor, který možná klade nové otázky nad tímto na první pohled srozumitelným dílem jako celkem.