Vysmát se strachu do ksichtu

Za devatero kolejemi a trochu z očí široké veřejnosti, ale přeci v Mezinárodním centru současného umění v Meetfactory, probíhá výstava zaštítěná ikonickou osobností ruského kurátora a výtvarného kritika Andreje Jerofejeva. Jeho dosavadní působení na moskevské scéně má leccos společného s umělci, které na výstavě představuje, a sice je značně podvratné.

To, že byla výstava pojmenována „Pussy Riot a ruská tradice uměleckého vzdoru“ přičítám na vrub jejímu putovnímu charakteru. Tímto způsobem se jistě otevírá širokému publiku. Ovšem divák, který by očekával retrospektivu informující o tradicích, by odcházel trochu zklamán zjištěním, že výstava prezentuje umění v podstatě současné, počínaje 90.léty 20.století. K dění 70. a 80. let se vrací rozměrným diagramem, jehož prostřednictvím je možné si udělat rámcovou představu o kořenech „umění vzdoru“ v Rusku. Návštěvník je hned zpočátku konfrontován s nejaktuálnějším politicko- uměleckým děním, a to formou komiksového vyprávění, které se táhne velkou částí první místnosti. Trochu si vykroutit krk neuškodí, lepší orientace v politické situaci otevře divákovi další možnosti čtení uměleckých děl.

Vystoupení Pussy Riot v moskevském chrámu Krista Spasitele, od kterého uplynul 21.února jeden rok, a jehož záznam je na výstavě promítán, nezastiňuje ostatní vystavené práce. Ty v Meetfactory představují hlavně skupiny Sinije nosy (Modré nosy), PG, Vojna. Záznam vystoupení je s nimi úzce provázán nejen společným protistátním a proticírkevním aktivismem, ale i určitou punkovou estetikou.

Tato úmyslná neestetičnost se ale ukazuje jako nedostačující při hodnocení rozmanitých prostředků uměleckého vyjádření. Ty jsou často co nejlevnější, recyklují jazyk vizuálně vulgarizované reklamy a brakových filmů s jejich lascivností a neodbytnou vlezlostí. Svou ironií a angažovaností, která jde za hranice Ruska a je čitelná v daleko širším kontextu světové politiky, si zajišťují přímou účast ze strany diváka.

Je to častá přítomnost masek, či zamaskování aktérů videí nebo foto dokumentací, která umožňuje onu podvratně karnevalovou záměnu rolí. Ať už je to Putin, kdo se vozí po Kirillovi, Britská královna nebo Harry Potter, všichni jsou jen maskou, která mění svého nositele. Stejně tak Pussy Riot skrývají tváře pod barevnými kuklami, ne snad proto aby se vyhnuly dopadení, ale aby se staly jen určitými projekčními plátny kohokoliv, kdo se chce s jejich jednáním ztotožnit.

Rituální charakter řady vystoupení podtrhuje bezprostřednost, s níž se má divák konfrontovat a v duchu performance se z pasivního přihlížejícího stát aktivním účinkujícím. V takovém případě mluvíme ale o přímém účastníkovi akcí, o nichž je návštěvník výstavy jen druhotně informován ve formě videozáznamu, fotografie nebo instalace. Není již vystaven primárnímu šoku z překročení hranice každodennosti ani vystaven pochybám, zda to s čím se setkává je umění.

Na rozdíl od přímých účastníků akcí, jejichž přítomnost dané situace vytvářela a ideálně umožňovala dosáhnout transformace skrze prožitek, si my prohlížíme jen záznam. Je jím třeba kontejner přeplněný transparenty s politickými tvářemi, který představuje výsledek lednového Pochodu proti padouchům, inscenovaný umělcem Vikentijem Nilinem, který v něm mohl realizovat své znalosti oboru Organizátora masové podívané, jež vystudoval v Moskvě. A tak Moranu hází do potoka ten, kdo by měl podle všeho stát na její straně.

A tato masopustní hravost jakoby ukazovala cestu vzdoru vůči nespravedlivosti a nesvobodě. Smích je tak jedinou protiváhou strachu. Ale jak říká Andrej Jerofejev v rozhovoru pro časopis A2, v Rusku se dnes nikdo nesměje. My můžeme alespoň prostřednictvím výstavy docenit odvahu a schopnost ruských umělců se s nadsázkou vysmát strachu do ksichtu.

Tereza Hrušková