Lajdák Jerofejev aneb dlouhotrvající tradice politického umění v Rusku

Před návštěvou Meetfactory, která právě představuje výstavu Pussy Riot a ruská tradice uměleckého vzdoru, jsem se třásla očekáváním. Velká výstava současného ruského umění, která dále poputuje jako mezinárodní projekt do dalších evropských metropolí, no konečně. Navíc ji kurátorsky zaštítil Andrej Jerofejev, bývalý kurátor sbírky současného umění v Treťjakovské galerii, jenž se dostal do všeobecného povědomí svou výstavou Zakázané umění v roce 2007, za níž byl účelově souzen z podněcování k nenávisti podle v Rusku nechvalně známého paragrafu dvě stě osmdesát dva. Otevření výstavy provázely velké ohlasy v médiích i na sociálních sítích, což se Meetfactory nepopíratelně vyplatilo, protože počet návštěvníků jí výrazně stoupl. Otázkou je, jestli se to celé nepodobá mediální bublině, jakou jsme zažili loni na jaře kolem Pussy Riot, po jejichž odsouzení si na ně jen málokdo vzpomene.

Na výstavě se představuje ruské politicky angažované umění z posledních dvaceti let. Jedná se především o fotografické záznamy a videa z různých performancí. Hned na začátku se nás snaží uvézt do velmi složité ruské politické situace dva komiksy zachycující vývoj loňských opozičních protestů a ruskou alternativní uměleckou scénu. Je to sice dobrý pokus o přiblížení této poblematiky, ale pro pochopení dalších děl naprosto nedostačující.

Divák se tu například setká s podobiznou Vladimira Putina, u níž si může přečíst, že jde o inscenovanou fotografii od Vladimira Mamyševa. Mamyšev-Monroe je umělec, jehož hlavní uměleckou strategiií, je převtělování, braní na sebe role někoho jiného. Jedná se většinou o známé mediální ikony, symboly moci či historické postavy (v roce 1995 šokoval Moskvu billboardy se svými chameoloními změnami od Krista až po Marilyn). Zkoumá v nich otázku prezentace a významů, které do nich svým vnímáním vnášíme. Pro pochopení jeho inkarnace v samolibého, znuděného a uhlazeně vypadajícího Putina, je tento kontext naprosto zásadní.

Stejně tak zde vidíme fotografii nahého muže v rukavicích na zasněžené ulici. Jedná se o perfomanci z roku 1995, kdy umělec Alexandr Breněr přišel na Rudé náměstí vyzvat Borise Jelcina na pěstní souboj. Výstava sama nám ale nedává žádný klíč k odhalení tohoto pozadí. Na druhou stranu působí skoro až didakticky se svým malovaným schématem historického vývoje ruského umění. Zkrátka jsou zde vystaveny nejznámější projekty a akce posledních let, které nejsou nijak nově interpretovány či kontextualizovány. Diváku, který je zná, nic nového neřeknou (také proto, že jde většinou o videa či fotografie tisklé z internetu, takže člověka neobohatí bezprostřední setkání s nimi) a neznalého člověka jejich neukotvenost spíše odradí.

Co mi ale na této výstavě přišlo nosné, je otázka hranice či pronikání umění do politiky a naopak estetizace politických prostředků a moci, která je dnes u nás velmi aktuální. Diskutovaným se v širší společnosti stal hlavně případ Romana Smetany a právě proběhlá prezidentská kampaň. Kromě vyjádření umělce Jiřího Davida (hnaného pravděpodobně svou antipatií k Davidu Černému) o Schwarzenbergově kampani jako znamení, že žijeme v poppolitickém kýči, zmíním Milenu Bartlovou s jejími komentáři k estetickým strategiím politické scény.

Ve srovnání s ruským uměním se ale zdá, že většina českého politicky angažovaného umění je okrajovou, neprůbojnou záležitostí, a veřejností je tak také přijímána. To o Rusku říct nelze. Politické umění zde má dlouhou tradici, táhnoucí se již od peredvižniků devatenáctého století, kteří cestovali se svými obrazy po ruském venkově a vzdělávali tak, či uvědomovali obyvatelstvo. Také avantgarda dvacátých a třicátých let byla velmi politizující, kdy se například k výročí revoluce vyzdobovala celá náměstí v konstruktivistickém duchu, či se inscenovala nesmírná množství dobytí Zimního paláce. V době normalizace bylo politické umění naopak spojeno s konceptuálními projevy skupin jako Kolektivní činy nebo Muchomůrky, které se pohybovaly v uzavřených skupinách nezávisle na státní moci. To na nich velmi kritizovala umělecká scéna devadesátých let a začla se na hranicích trestné činnosti konfrontovat se státní mocí.

Z tohoto myšlenkového podhoubí stále čerpají dnes nám známé umělecké skupiny Vojna a Pussy Riot. Jejich gesta jsou velmi radikální. Jsou spojeny s kritikou současného systému, velkého kolosu a mašinérie, jehož kritika není asi ani nijak jiná možná. Jak řekl Tomáš Glanc: „Když v Rusku někomu namalujete tykadla, tak si toho nikdo nevšimne.“ Z našeho pohledu nám některé akce můžou připadat jen takovou absurdní hrou na hranicích etiky (jako například projekt Olega Kulika – živý porod v galerii jako estetický akt, který byl nakonec úřady zakázán), v ruském prostředí jsou ale opodstatněné.

Nechtěla bych ale vše svádět jen na podmínky politických režimů. V Rusku na rozdíl od České republiky je politické umění skrze svou dlouhou tradici přijímáno v rámci uměleckých kruhů jako naprosto legitimní. To se myslím o české umělecké scéně a hlavně veřejnosti říci nedá. Možná jsme stále zatíženi Chalupeckého vizí umění spojeného s transcendencí, a když ne s transcendencí, tak alespoň s nějakým smysluplným konceptuálním pojetím. Politicky angažované umění bereme jako něco podřadného, něco, co by navíc mohlo ještě obsahovat zájmy či politický názor nějaké skupiny. Možná také proto, máme s jeho zařazením takový problém.

Doufám, že většině návštěvníků výstava poskytla prostor pro úvahy či reflexi nějakého obecnějšího tématu, protože samotná instalace za vidění nestála. Snad tím Andrej Jerofejev neposkytl ruskému umění medvědí službu.