Pussy Riot a tradice ruského vzdoru

Výstava v pražské Meet Factory měla být věnována reprezentativnímu přehledu ruského angažovaného umění za posledních 40 let. Slibovala to už jen osoba jejího kurátora, Andreje Jerofejeva – respektovaného bývalého ředitele oddělení pro současné umění Treťjakovského galerie v Moskvě, kurátora a kritika. Ve většině vytyčených cílů však expozice selhává.

Nejen, že je 40 let ruského angažovaného umění shrnuto jednou časovou osou, která představuje spíše osobní výpověď jejího autora, než čímkoliv s obecnou výpovědní hodnotou. Na to je zcela prosta jakýchkoliv vysvětlivek, dobových kontextů a vztahů. Tato absence je charakteristická pro celou výstavu. Návštěvník je odkázán jen na minimalistické cedulky u jednotlivých exponátů, které jsou však tvorbou posledních dvaceti let, nikoliv slibovaných čtyřiceti. Tato absence kontextu činí vystavená díla značně nečitelná a ubírá tak na jejich vážnosti a dopadu.

Výběr Andreje Jerofejeva je opravdu reprezentativní a zastupuje hlavní figury a skupiny na ruské politicky angažované scéně. Nechybí proto Vojna, Modré nosy nebo Boris Orlov. Problematické je omezení prostoru, kdy tvorbu každého z autorů reprezentuje jeden výtvor. Takto zkratkovitý pohled zkrátka nemůže být brán jako reprezentativní a dostatečně ilustrativní. Nehledě na selekci vystavených děl, které spolu nijak nekomunikují ani netvoří pomyslné vrcholy a nejoceňovanější díla svých autorů. Opět chybí jakákoliv pomoc objasňující selekci představených výtvorů. Problematický je také poměr těchto děl k počtu artefaktů týkajících se Pussy Riot.

Těm je totiž věnována drtivá většina výstavního prostoru. Z jejich vlastní tvorby jsou k vidění dvě videa zachycující jejich hudební akce, jedním z nich je záznam modlitby, za kterou byly odsouzeny. Ostatní artefakty se k Pussy Riot jen hlásí, ať už jde o fanouškovskou tvorbu, podivný obraz s houbičkami či pop kulturní přejímání vizuální stránky Pussy Riot a jeho aplikaci na další známé objekty. Část o Pussy Riot spíše poukazuje na senzacechtivost, povrchnost a nerozhodnost, jak vlastně tuto skupinu uchopit. Vystavené artefakty ji řadí jednoznačně do pop kulturní sféry. Kvalita vystavených artefaktů odpovídá kvalitě jakékoliv privátní neškolené tvorby fanoušků svým idolům. Zde je bohužel konfrontována s velmi jasně vyhraněnou tvorbou angažovaných umělců a v takto přímém porovnání zkrátka neobstojí ani po vizuální, ani po obsahové stránce.

Výstava Pussy Riot a tradice ruského vzdoru je velmi plochou sondou do této zajímavé a svébytné scény. Natolik však postrádá, byť minimální, teoretické ukotvení v kontextu, že je takřka nečitelnou výstavou kuriozit, které zaujmou samy o sobě, nebo je lze prostě minout. A to je škoda na tak ambiciózní projekt zaštítěný a kurátorovaný tak velkou autoritou jakou je Andrej Jerofev.