Prázdný a opuštěný obývací pokoj.
Starý zašlý koberec by mohl vyprávět příběhy, ale nechce se mu. Podlaha by
potřebovala zamést a květiny ve váze vyměnit. Věšák, velikonoční zajíček,
seschlý celer. Všechno tu zůstalo tak, jak to vypadalo, když z bytu
odcházela. Jenom ten celer býval větší. Nechala tu kelímek bílého jogurtu a
svoje panenství. Nikdy už se nevrátila a starý koberec mi nikdy neprozradil
proč.
Jiří Kovanda by taky mohl vyprávět,
ale moc se mu nechce. Tak vzal několik předmětů, některé našel cestou, jiné
vzal rovnou z galerie, a rozmístil je náhodně na podlaze jedné místnosti
galerie SVIT. Výstava postrádá jakýkoliv textový doprovod, i název je možné
zaslechnout pouze z úst majitele nebo majitelky galerie. Osm objektů a
jedna žena.
Jakmile znáte název, můžete hledat
další indicie k odhalení příběhu. U vchodu visí na zdi obrázek slečny
s rozbitým džbánkem. Je to grafika obrazu od Jeana-Baptiste Greuze. Dívka
je celá pomačkaná a její pohled je zároveň lítostný i smyslný. Ne, tady opravdu
nepůjde o smutek nad rozbitými střepy. Pokračujeme dál. Pod věšákem leží načatá
krabička kondomů. Pytel cementu mačká staré hrozny. Do pařezu je zaklíněna
složená stránka z pornočasopisu.
Jak postupujeme dál prostorem, příběh
se otevírá stále víc až do chvíle, kdy jej celý známe a už není co objevovat.
V tu chvíli můžeme buď odejít z galerie, nebo se zamyslet nad tím, co
nám výstava přináší. Já jsem se rozhodla pro první možnost a cestou jsem
přemýšlela o tom, že mám vlastně radši, když Jiří Kovanda vypráví své naléhavé
a intimní zprávy víc potichu a pomocí méně explicitních objektů.
Obývací pokoj ztratil všechna svá
tajemství. Suše se nechává ovládat bílým nelidským prostorem. Už jsem
pochopila, proč dívka odešla. Pochopila jsem taky, proč se mi to starý koberce
bojí říct. Přestala jsem v koutech pokoje hledat hádanky a vyšla jsem ven
na dvůr. Bylo půl šesté večer a slunce nádherně svítilo.
Anna Remešová
Žádné komentáře:
Okomentovat