Limitované sochy a dívka-hypokrit

Pokud bychom chtěli vytipovat postavu v českém výtvarném umění, která vyvolává jednoznačný respekt a tiché chvění u celé generace mladých autorů, bezpochyby zazní Jiří Kovanda. V posledním měsíci má zároveň dvě výstavy v pražských galeriích Svit a Petr Novotný, ve kterých dle celkem zažitého systému, vystavuje readymades z nalezeného odpadu, který také předvídatelně kombinuje do nepředvídatelných souvislostí.

Výstava ve Svitu má název Osm soch a jedna žena, a pokud byste stejně jako já přehlédli grafiku mladé dívky v první místnosti, celkem byste bez problému narazili na spoustu detailů, evokujících feminní symboly ve zbylé části instalace. Hra s významy je nebezpečná věc pro zkoumavý mozek, ale grafika od Greuze, zobrazující rozpačitou mladou dívku s prolomeným džbánem, která by měla uvádět (dle verbálně nabízeného návodu majitelky galerie) do koncepce zbývající části instalace, a tím pádem evokovat nárazy na defloraci a související skryté nehoráznosti a pocit viny. Což se ve věku Internetu a simulace nezdá být těžkým úkolem i pro nepřipraveného diváka. Od téměř tradičních sochařských materiálů (vynalezené readymades jsou ze dřeva, cementu a ostatních stavebních materiálů) kombinovaných s konceptuálním důvtipem, lehkostí dotyku a jistým humorem, shledáme na výstavě také jogurt na koberci (pro větší cudnost v kelímku), pomačkané hrozny pod cementovou zátěží, bulvu na podstavci nebo kočičky v díře... Fakt, že osm soch je opravdu osm a že dívka na obrázku je asi žena není podstatné, jde o jednotný celek s osvědčeným principem.

Kritička Rosalind Krauss ve své eseji Sculpture in the Expanded Field z roku 1979, ve které zkoumá nemateriální nástroje pro tvorbu sochy došla k závěru, že určujícím nemá být médium, ale logická operace s kulturními pojmy.  Logický prostor Kovandových prací se už dávno dočkal svoji obliby. Ale pravě kvůli této oblibě Kovandovy práce těžko říci, co vadí nejvíc - menší nepřesnosti v nabízené logice, které lze svést na autorskou manýru, anebo to, že už diváka nikterak nepřekvapí zahrávání si s logikou složeného readymade, které nabízí pouze mechanizaci nacvičeného gesta, jako tisíckrát opakované denní nanášení zubní pasty na kartáček.

Starý celer (novým kouskům nenaučíš)

Prázdný a opuštěný obývací pokoj. Starý zašlý koberec by mohl vyprávět příběhy, ale nechce se mu. Podlaha by potřebovala zamést a květiny ve váze vyměnit. Věšák, velikonoční zajíček, seschlý celer. Všechno tu zůstalo tak, jak to vypadalo, když z bytu odcházela. Jenom ten celer býval větší. Nechala tu kelímek bílého jogurtu a svoje panenství. Nikdy už se nevrátila a starý koberec mi nikdy neprozradil proč.

Jiří Kovanda by taky mohl vyprávět, ale moc se mu nechce. Tak vzal několik předmětů, některé našel cestou, jiné vzal rovnou z galerie, a rozmístil je náhodně na podlaze jedné místnosti galerie SVIT. Výstava postrádá jakýkoliv textový doprovod, i název je možné zaslechnout pouze z úst majitele nebo majitelky galerie. Osm objektů a jedna žena.

Jakmile znáte název, můžete hledat další indicie k odhalení příběhu. U vchodu visí na zdi obrázek slečny s rozbitým džbánkem. Je to grafika obrazu od Jeana-Baptiste Greuze. Dívka je celá pomačkaná a její pohled je zároveň lítostný i smyslný. Ne, tady opravdu nepůjde o smutek nad rozbitými střepy. Pokračujeme dál. Pod věšákem leží načatá krabička kondomů. Pytel cementu mačká staré hrozny. Do pařezu je zaklíněna složená stránka z pornočasopisu.

Jak postupujeme dál prostorem, příběh se otevírá stále víc až do chvíle, kdy jej celý známe a už není co objevovat. V tu chvíli můžeme buď odejít z galerie, nebo se zamyslet nad tím, co nám výstava přináší. Já jsem se rozhodla pro první možnost a cestou jsem přemýšlela o tom, že mám vlastně radši, když Jiří Kovanda vypráví své naléhavé a intimní zprávy víc potichu a pomocí méně explicitních objektů.

Obývací pokoj ztratil všechna svá tajemství. Suše se nechává ovládat bílým nelidským prostorem. Už jsem pochopila, proč dívka odešla. Pochopila jsem taky, proč se mi to starý koberce bojí říct. Přestala jsem v koutech pokoje hledat hádanky a vyšla jsem ven na dvůr. Bylo půl šesté večer a slunce nádherně svítilo.

Anna Remešová